Trumanova obliba tehdy dosahovala 23 procent, což je ještě méně než současných Bushových 38 procent. A také Truman vedl válku, kterou on sám chápal jako boj proti tyranii a také ji po svém předchůdci Franklinu Rooseveltovi úspěšně završil.
A přestože bylo jeho prezidentské období vnímáno jako nezdar, dnes je Truman uznáván jako jeden z velkých prezidentů. Ve 40. letech minulého století se nechal inspirovat vznešenými ideály a také on byl nepřítelem tyranie.
V Bushově případě však důvodem slabých výsledků v průzkumech veřejného mínění není jeho zahraniční politika. Pokles obliby z obvyklých 45-48 procent lze přičíst na vrub erozi jeho konzervativní voličské základny. Ta má pocit, že se Bushovi nedaří udržet na uzdě veřejné výdaje. Bush přitom dosáhl v ekonomice významných vítězství po jeho daňových škrtech například následovalo deset po sobě jdoucích čtvrtletí s růstem dosahujícím téměř čtyři procenta  HDP, a to při nízké nezaměstnanosti a obvykle nízké inflaci.
Každopádně po sobě Bush bude muset zanechat zdravou ekonomiku, což se mu pravděpodobně podaří, a stabilitu a alespoň trochu demokratickou vládu v Iráku, k čemuž má podle mého názoru blíže, než jeho kritikové tvrdí.
Jedna věc je jistá. Až Bush odejde z Bílého domu, bude mít na něj mnoho Američanů vztek stejně jako kdysi na Trumana. Ti, kdo Bushovi spílají, se ovšem rekrutují spíše z řad milovníků "starých pořádků" rozuměj z řad demokratů, kteří v celých Spojených státech vytrvale ztrácejí moc a dnes ji drží především v médiích a na univerzitách.
Politika není ani tak otázkou principů či osobních zájmů, jako spíše otázkou psychologické potřeby. V Bushově případě je to potřeba odcházejících staromilců mít nějaké nepřátele.

R. Emmett Tyrrell, Jr. je zakladatelem a šéfredaktorem měsíčníku American Spectator