Analýza – Právě skončené olympijské hry v brazilském Riu de Janeiru nepostihla žádná katastrofa. Nemusely být přerušeny, nikdo nebyl zabit či zavražděn, základní věci fungovaly.
Už tato prostá fakta je v současném světě nutné považovat za úspěch. Drobnosti drhly, samozřejmě. Olympijská vesnice měla problém s kanalizací; několik sportovců, novinářů či olympijských činovníků přepadli zloději; na autobus někdo hodil kámen a stanem jednou prolétly kulky.
Naštěstí nic dramatičtějšího. Nejsmutnější událostí tak byla smrt trenéra německých vodních slalomářů Stefana Henzeho. Za to ale pořadatelé nemůžou – na rozdíl například od zimních OH 2010 ve Vancouveru, kde na smrti gruzínského sáňkaře Nodara Kumaritašviliho měla podíl extrémně rychlá dráha.
Ke koloritu téměř každých her patří před začátkem úvahy, jak se něco nepovede, jaké mají organizátoři zpoždění, jak není zajištěna bezpečnost, jaký to bude průšvih.
Rio potvrdilo, že to nakonec vždy "dopadne".
Panoval strach z viru zika, z politického chaosu v zemi spojeného s vyšetřováním prezidentky Dilmy Rouseffové, ze špatné finanční situace Brazílie i samotného Ria.
Přehnanost některých obav zvýraznil incident s americkými plavci. Tvrdili, že byli přepadeni, ale vyšetřování a záběry kamer odhalily, že medailisté si vše vymysleli. Naopak rozbili dveře a další zařízení na toaletě benzinové pumpy a ostraha proti nim musela zakročit.
Ono tak trochu záleží na osobním vkusu. Rio možná nebylo tak dobře zorganizované jako Peking nebo Soči, ale na druhou stranu nesloužilo jako výkladní skříň diktatury nebo projekt na oslavu vůdce, jak tomu bylo v Číně či ještě více v Rusku.
Časopis Time napsal, že z her v Riu nelze mít velké potěšení, protože se odehrávají za strašlivé situace ve světě. V éře populismu, xenofobie, rasismu, terorismu, válek, rozvratu či obrovské sociální nerovnosti. Za to ale organizátoři nemohou.
Stejně tak jako za nesportovní a neolympijské projevy některých arabských sportovců. Egyptský judista Islám Šahábí odmítl podat ruku izraelskému soupeři. Alespoň částečně to napravil egyptský olympijský výbor, který Šahábího zkritizoval a poslal domů.
Libanonská výprava zase spustila povyk, když zjistila, že na sportoviště se má přesunout v autobuse společně s několika Izraelci.
Pokud máme hry v Riu k něčemu přirovnat, pak spíše než jiné olympiádě se nabízí fotbalové mistrovství světa v Jihoafrické republice v roce 2010. Také Jihoafričanům se moc nevěřilo, kolovaly příběhy o rozsáhlé kriminalitě, ale turnaj se vcelku vydařil.
Byly to první hry v Jižní Americe a jedny z mála, které se odehrávají mimo takzvané vyspělé země. Ty, pro něž není problém hry uspořádat, i kdyby se jim řeklo pár týdnů dopředu. Tedy většinu Evropy, USA, Kanadu, Austrálii, Japonsko či Jižní Koreu.
Brazílie ukázala, že i adepti mimo tento klub jsou schopni událost zvládnout. Jen když se podíváme na Latinskou Ameriku, jistě by to po letech zvládlo Mexiko. Stejně tak Argentina nebo Chile.
Spíše si však vsaďme na to, že po Pekingu uvidíme olympiádu v jiných čínských městech. A pokud se obejde bez velkých minel i světový fotbalový šampionát v Kataru v roce 2022, zamíří olympiáda zřejmě i do Perského zálivu. Buď Kataru, nebo Spojených arabských emirátů.
