Istanbul - Dnes je tomu přesně rok, co byl zastřelen turecko-arménský spisovatel a novinář Hrant Dink. Jeho vražda šokovala celou zemi a pohřební průvod se tehdy změnil v masový protest proti národnostnímu násilí - v Turecku tak rozšířenému problému.
Rok po vraždě není nálada mezi tureckými Armény o mnoho klidnější. I přes ekonomický rozvoj a snahu o vstup do EU se sliby turecké vlády zatočit s národnostní nesnášenlivostí nevyplnily.
"Není čas velkých nadějí, nebezpečí trvá," píše Etjen Machcupjan z týdeníku Agos, pro který Dink pracoval.
Hrant Dink byl zastřelen před redakcí svého časopisu. Všichni kolem něj věděli, že mu bylo mnohokrát vyhrožováno. Jeho výzvy turecké společnosti, aby se otevřeně přihlásila k arménské genocidě, při které mezi léty 1915-1923 zahynulo 1,5 milionu Arménů, nezůstaly bez odezvy.
"Hrantova vražda byla útokem na budování demokratického tureckého státu. Jeho vrazi mu vzali představu Turecka, které umožňuje svobodně se vyjadřovat, které toleruje otevřenou diskuzi a které si bere za své příslušníky minorit, jako byl on," napsal arménský ministr zahraničí Vartan Oskanian v aktuálním vydání týdeníku Agos.
Čtěte také:
Nové důkazy o genocidě Arménů. Bush ale zavírá oči
Za "urážku turectví" u soudu
Otevřená kritika, kterou častoval jak vládu, tak obyčejné Turky, jej dovedla až k soudu. V roce 2005 byl nepodmíněně odsouzen podle zřejmě nejkontroverznějšího tureckého zákona o urážce turectví.
Po jeho smrti se stále hlasitěji začaly ozývat hlasy volající po zrušení tohoto zákona popírajícího svobodu projevu. Zákon 301 kritizovala také Evropská unie.
Podle zprávy, kterou v pátek zveřejnila turecká nezávislá organizace pro monitorování svobody tisku BIA, bylo v souvislosti s paragrafem 301 v loňském roce stíháno 55 novinářů, přičemž 6 z nich bylo odsouzeno.
Loni bylo v Turecku také 34 novinářů napadeno. Zpráva dále uvádí, že Evropský soud pro lidská práva odsoudil Turecko k zaplacení více než 123 tisíc eur pokuty jako kompenzace.
Poslední kapka
V Turecku dnes žije asi 60 000 Arménů. Diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi neexistují. Společné hranice jsou uzavřeny a hlídá je po zuby ozbrojená armáda. Pro Armény je téměř nemožné navštívit nejposvátnější místo jejich bohatých dějin, horu Ararat, na které podle legendy přistála Noemova archa.
Armény v souvislosti s Tureckem už mnoho věcí nepřekvapí. Co však Armény po vraždě šokovalo, byl ten, kdo Dinka zastřelil. Sedmnáctiletý Ogun Samast, nezaměstnaný mladík, který poslechl rad militantního nacionalisty Jasina Hajala.
"Dal jsem mu zbraň a peníze. Ogun splnil svou povinnost a zachránil čest Turecka," uvedl Hajal na jaře při policejním výslechu .
"To už byla poslední kapka. Viděl jsem nejtemnější dny mé země - vojenské převraty, ekonomické krize, zemětřesení. Ani jednou jsem však nepomyslel na to, že odsud odejdu. Ale tohle už bylo opravdu moc. Kdybych jenom mohl, odjedu odsud," cituje agentura Reuters arménského majitele čajovny v Istanbulu, který si nepřál být jmenován.
"Agenti evropských sil"
Vraždou křesťanského novináře násilí vůči minoritám - ať už katolíkům, protestantům, řeckým ortodoxním nebo arménským křesťanům - neustalo.
V dubnu radikálové podřízli krk třem křesťanům, dvěma Turkům a Němci, přímo ve vydavatelství tisknoucím bible ve městě Malatya na východě země.
Zatím posledním případem je prosincové napadení italského katolického kněze Adriana Franchiniho v Izmiru.
Kněz, který stojí v čele řádu kapucínů v Turecku a je představeným kostela Panny Marie v Efesu, byl několika ranami bodnut do krku. Útočníkovi bylo 19 let.
Podle Thomase Grovea, zpravodaje agentury Reuters v Zrecku, jsou křesťané v očích tureckých ultra-nacionalistů hrozbou pro národní bezpečnost a jednotu. Jsou považováni za agenty evropských sil, jež chtějí podvracet turecké náboženské hodnoty.
I přesto všechno jde život v Turecku dále. Většina tureckých Arménů vzhlíží k Evropské unii a podporuje tureckou integraci do jejích struktur. Není to však proto, že by se v srdci cítili Evropany, nebo že by snad chtěli proniknout se svým zbožím na evropské trhy.
Většina z nich věří, že díky tomu by se už nemuseli bát večer chodit pěšky z práce, navštěvovat kostel nebo si psát do svého časopisu to, co je napadne, aniž by je za to někdo neodsoudil, nenapadl nebo nezastřelil.
