Kyjev (od našeho spolupracovníka) - Starou kyjevskou čtvrtí Podol se nese ukrajinská hymna. Pro ukrajinskou metropoli to není nic neobvyklého – po svržení režimu Viktora Janukovyče země zažívá nové národní obrození.
Posluchače, kteří stojí u železné brány s nápisem Dobrovolnická setina, odkud se zpěv šíří, ale přeci jen něco překvapí: hymnu totiž zpívají uprchlíci z východní Ukrajiny, která tradičně sympatizuje spíš s Ruskem.
V úzkém dvoře fronta pomalu roste. Uprchlíci z Luhanské a Doněcké oblasti, kde už půl roku zuří konflikt mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty, se nejdříve srocují okolo stolu, kde probíhá registrace.
Poté přecházejí do druhé řady vedoucí do jednopodlažního domu, kde se vydává humanitární pomoc.
Jen v kraťasech
"Kde si mohu vyzvednout teplou deku?" ptá se postarší dáma se zlatými zuby. Mladý muž jí ukazuje, kam si má stoupnout, a současně něco píše do počítače.
"Zatím jsme zaregistrovali více než pět tisíc lidí, kteří přijeli do Kyjeva ze zóny protiteroristické operace na východě země. Máme přesnou databázi lidí a všeho, co momentálně potřebují," vysvětluje Arsenij Finberg, jeden z organizátorů projektu Dobrovolnická setina a koordinátor práce s uprchlíky.
Uprchlíci většinu věcí dostávají bez omezení. Jednou týdně si mohou přijít pro potraviny a jednou měsíčně pro drogérii.
Před blížící se zimou je největší poptávka po teplém oblečení a ložním prádle. Jak říká občanský aktivista, mnoho lidí přijelo do Kyjeva doslova v kraťasech a tričku. "Utíkali v tom, co měli na sobě," vysvětluje.
"99 procent věcí dostáváme buď od Kyjevanů, nebo ukrajinských firem. Každý den stovky lidí přicházejí a přinášejí oděv a další věci pro uprchlíky," říká Finberg. Stát dobrovolníkům nijak nepomáhá.
V Rusku na nás nikdo nečeká
"Pracovala jsem v Luhanské oblasti jako ekonomka v naší fabrice. Pak přišla válka. Bomby nám létaly okolo domu, všude se střílelo. Když se k našemu městu přiblížila ukrajinská armáda, věděli jsme, že bude zle. A proto jsme utekli," vzpomíná asi padesátiletá Ljudmila.
V Kyjevě s manželem a dcerou žije už dva měsíce. Ujali se jich vzdálení příbuzní. Na otázku, proč přijeli právě do Kyjeva, odpovídá lakonicky: "Co bych v Rusku dělala? Tam na nás nikdo nečeká!"
Ljudmila navštěvuje centrum s humanitární pomocí pravidelně. "Už tady mám známé. Navíc to jsou lidi se stejným osudem. Rozumí mi a já rozumím jim," říká.
Jak ale dodává, ráda by se co nejdříve vrátila domů. "Moc bych si přála, aby u nás konečně byl mír. Včera jsem volala sousedce, ta říkala, že se tam pořád střílí. Asi to nikdy neskončí," hořekuje Ljudmila.
Pomáhat nebudu
Konflikt na východě Ukrajiny probudil v Ukrajincích mimořádnou solidaritu. Občané bez pomoci státu vybavují dobrovolnické jednotky i útvary ukrajinské armády.
Každý den nosí potraviny nebo oblečení obětem separatisty vyvolané války.
Jsou však i tací, kteří uprchlíkům z východní části země pomoci nechtějí. "Nemám nic proti mým spoluobčanům z východu, ale já osobně jim nijak pomáhat nechci. Na jaře chodili s ruskými vlajkami, provolávali slávu Putinovi. A teď abych jim pomáhala?“ říká Oxana, která si odběhla na kávu z nedaleké kanceláře.
"Víte, já jsem se narodila ve Lvovské oblasti. Východu Ukrajiny nerozumím. Jejich separatismus nás už stál hrozně peněz a životů. Pokud chtějí k Rusku, ať si jdou. Hlavně ať už nás nechají na pokoji," dodává asi třicetiletá Ukrajinka.
