Praha - Když v roce 1989 po dlouhých letech padla Berlínská zeď, lidé oslavovali příchod nové éry. Jejich euforii ale už brzy vystřídalo vystřízlivění.
Svět se Berlínské zdi zbavil, nahradily ji ale jiné zdi, betonové bariéry a ploty z ostnatého drátu.
Jeden svět 2016
Přehlídka dokumentů Jeden svět se z Prahy přesunula do dalších 32 měst v Česku a do Bruselu.
Představuje 123 filmů z 62 zemí.
Podrobný program v regionech NAJDETE ZDE.
Aktuálně.cz vytvořilo k festivalu speciál.
Jsou na hranicích mezi Mexikem a Spojenými státy, mezi Jihoafrickou republikou a Zimbabwe, na severu Afriky pak oddělují španělskou enklávu Mellila od Maroka.
"Než jsme začali točit tento dokument, hledali jsme místa, kde bychom mohli natáčet. Napsali jsme si seznam plotů a zdí ve světě. Tehdy – bylo to před třemi lety – jich bylo 43," řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz režisér dokumentárního snímku Zdi Pablo Iraburu.
"Nedávno jsme je pro zajímavost sečetli znova. A bylo jich už přes 60. Jejich počet výrazně vzrostl, a to hlavně letos v Evropě."
Dokument, který Iraburu natočil společně s režisérem Migueltxem Molinou, se ale soustředí pouze na několik vybraných míst. Nabízí pohled z obou stran.
Ukazuje nejen "obyčejné" lidi, kteří se z různých důvodů potřebují dostat na druhou stranu plotů, ale i strážce, jež mají ochranu zdí a plotů na starosti.
"Když jsem poprvé viděl hraniční plot, tak mě to vyděsilo. Má bodce, ty tě zraní. Když ho překonáš, tak krvácíš," popisuje v dokumentu své první "setkání" s plotem Meza Waza, kterému se podařilo dostat z rodného Zimbabwe do vysněné Jihoafrické republiky, kde pracuje na zemědělské farmě.
Režisér Iraburu vysvětluje, že jeho dokument by měl rozvířit debatu mezi diváky. "Diváci musí přemýšlet. Uvědomit si, že na druhé straně plotů žijí také lidé, jako jsme my. Nechceme, aby lidi raději uhýbali pohledem," tvrdí.
"Samozřejmě, že svět by byl bez zdí lepší. My ale nechceme jen moralizovat. Chceme, aby lidé o tomto tématu mluvili," dodává.
Natáčení Zdí přineslo nečekané závěry i pro samotné dokumentaristy. I oni měli o lidech, kteří se chtějí dostat na "lepší" stranu plotu, své zažité představy.
"Ještě než jsme začali začali točit, sepsali jsme si synopsi, tedy vlastně naše očekávání. Čekali jsme, že všichni budou mít společný jeden cíl – a tím je dosažení vlastního štěstí. Mysleli jsme si, že právě to motivuje lidi, aby zdolávali hraniční zdi. Jenže pak nám došlo, že to není pravda," vypráví Iraburu.
"Hledat své štěstí je luxus, který si mohou dovolit jen lidé z velmi rozvinutých zemí," dodává režisér s tím, že lidé, jež se do Evropy dostanou například ze subsaharské Afriky, nehledají štěstí, ale chtějí přežít. Právě to mají podle něj společné všichni, co žijí na "špatné straně" zdi.
"Hovořili jsme také s mexickými přistěhovalci, kteří se chtějí dostat do USA. Ti nehledají lepší budoucnost, hledají jakoukoliv budoucnost," řekl Aktuálně.cz Iraburu.
A jak na dokument reagují diváci? "Překvapilo mě, že reakce je všude velmi podobná," tvrdí režisér. "Už jsme ho promítali v Amsterodamu, v Kataru nebo v Berlíně a teď tedy i v Praze," pokračuje.
"Všichni máme, nebo jsme měli nějakou zeď poblíž – lidé v Berlíně si pamatují na Berlínskou zeď, Španělé pak znají ploty z Melilly. Proto všichni cítí, že zdi a ploty ve světě se jich přímo týkají," uzavírá španělský režisér.
Walls (Zdi). Pablo Iraburu, Migueltxo Molina. Když padla Berlínská zeď a s ní i východní blok, lidé s nadšením vítali nový svět bez hranic. O více než čtvrtstoletí později ale jako kdyby byl rozdělen víc než kdy dříve. Státy oddělují nové zdi, ploty a ostnaté dráty. Na každé straně zůstávají lidé se svými životy a nadějemi. Režiséři Pablo Iraburu a Migueltxo Molina propojují osudy těchto lidí z opačných stran hranic mezi Mexikem a USA, Španělskem a Marokem, Jižní Afrikou a Zimbabwe. Zdařilý filmařský experiment ale nabízí víc než intimní portréty lidí – zkoumá zdi i jako fenomén současnosti.
