Praha – Co se člověku vybaví, když se řekne Somálsko? Pouliční boje, milice, únosy, islamisté z organizace al-Šabáb, výbuchy.
Mladí Somálci téměř neznají jiný život. Země se rozpadla před pětadvaceti lety, když uprchl diktátor Siad Barré, a samozřejmě ani za jeho vlády to nebyla žádná idyla.
Mezi těmi, kteří hledají v Evropě azyl, obyvatelé země v Africkém rohu nepatří k nejpočetnějším. Málokdo tady má na to, aby nákladnou cestu vůbec podnikl.
Ahmedovi se to podařilo. Přes Súdán a Libyi se v roce 2006 dostal na nejjižnější cíp Itálie. Ostrov Lampedusa. Vzali mu tam otisky prstů - a tím pro něj začaly problémy.
Vypráví o nich švédský dokumentární film Já jsem Dublin (Jag är Dublin ), který je na programu letošního festivalu Jeden svět. V pondělí začíná v Praze.
Jde zčásti o hraný dokument, ve kterém Ahmed hraje fiktivního uprchlíka Daúda. Jeho osudy ale kopírují to, co sám Ahmed zažívá ve skutečnosti.
Šest let čekal na to, zda dostane alespoň povolení k pobytu. Z toho se tři roky skrýval ve Švédsku, pobýval také ve Finsku.
Stal se vězněm takzvané Dublinské konvence. Ta stanoví, že azylové řízení musí vést se žadatelem stát, ve kterém dotyčný vstoupil na území Evropské unie.
Jeden svět 2016
Přehlídka dokumentů Jeden svět se z Prahy přesunula do dalších 32 měst v Česku a do Bruselu.
Představuje 123 filmů z 62 zemí.
Podrobný program v regionech NAJDETE ZDE.
Aktuálně.cz vytvořilo k festivalu speciál.
Pokud jde dál do jiné země a tam chce azyl, hrozí mu deportace zpět do té první.
Tou první je v případě mladého Somálce Itálie. V dokumentu vysvětluje, proč se rozhodl odejít do Skandinávie.
"V Itálii hledají práci i Italové. Tak jak ji můžeš dostat, když jsi černoch? Tam jsi odkázaný na žebrání před kostely," říká mladík, který přesně nezná měsíc, ale dokonce ani rok svého narození.
Odešel hledat lepší život, namísto toho se buď skrýval po různých bytech, nebo čekal na verdikt úřadů v detenčních zařízeních. Pobýval například ve vesnici Konnunsuou na jihovýchodě Finska, blízko ruské hranice.
"Není to věznice, můžeme vycházet, ale kam by se dalo odejít? Široko daleko nic není," popisuje.
Autoři jsou s kamerou u toho, když úřednice švédského státu s Ahmedem probírají jeho další osud. "Rozhodnutí je negativní. Musíte se vrátit do Itálie. Ale protože jste přišel z Finska, musíte nejprve jet zpět do Finska a to je odpovědné za vaši deportaci do Itálie," oznamuje žena.
V následujících minutách pak letoun se Somálcem přistává v Helsinkách a policie ho ještě na letišti před pasovou kontrolou odvádí do auta.
Ačkoliv se nechce vrátit, je zoufalý z toho, že šest let pořád jen čeká a čeká.
Jeho příběh ale končí ve filmu dobře, alespoň na určitou dobu. Finsko mu nakonec poskytne povolení k pobytu na čtyři roky. V závěrečných titulcích švédští autoři snímku upozorňují, že za posledních šest let se v situaci jako Ahmed ocitlo v celé Evropě zhruba 300 tisíc lidí.
Protože vstoupili do Evropské unie v jižních zemích, kde nechtějí zůstat a ani tam nemají šanci se jakkoliv uplatnit – v Itálii, Řecku, Bulharsku či na Maltě. Kvůli Dublinské konvenci neměli nárok žádat o azyl jinde.
Změna nastala až loni. Se zesíleným proudem běženců do Německa a Švédska Dublinská konvence v praxi přestala platit. 29. září ji německá vláda oficiálně pozastavila pro uprchlíky ze Sýrie, ve skutečnosti však i pro všechny ostatní přicházející běžence.
I am Dublin (Já jsem Dublin). Ahmed Abdullahi, David Aronowitsch, Sharmarke Binyusuf, Anna Persson. Daúd zanořuje dlaně do umyvadla a tvář se mu křiví bolestí, jak mu kyselina rozleptává bříška prstů. Drsná scéna v krátkém hraném filmu švédských filmařů je ještě působivější, když víme, že představitel hlavního hrdiny ji v reálném světě prožil doslova na vlastní kůži. Daúda, migranta žádajícího o azyl ve Skandinávii, totiž hraje mladý Somálec Ahmed, který šestým rokem přežívá v úkrytu. Otisky prstů jsou jeho osudovým pojítkem s Itálií, první evropskou zemí, do níž po útěku dorazil a která je podle tzv. Dublinské dohody jediným státem, kde také může žádat o azyl. Ahmedův příběh ilustruje statisíce podobných osudů lidí, které drží v šachu problematické nařízení, a dokumentuje především psychickou zátěž, která traumatizované lidi žijící v nejistotě rozežírá jako kyselina.
