Lidé odsud utíkali před šáhovou diktaturou. Před perzekucí vítězů islámské revoluce po roce 1979. Kvůli válce s Irákem. A dodnes kvůli špatné ekonomické situaci a nesvobodě.
Ročně odcházejí do zahraničí desetitisíce Íránců, v cizině jich žijí asi čtyři milióny. Hlavně v USA, v Kanadě, v Turecku, v Dubaji, ve Francii a v dalších evropských zemích.
V diaspoře existují už i velké íránské čtvrti. Metropoli Los Angeles, kde je největší koncentrace exilových Íránců na světě, se v Íránu přezdívá Tehrangeles. V Evropě je takovým "malým Íránem" třeba Hamburk.
Fenomén íránské emigrace přesvědčivě přibližuje v kritikou oceňovaném dokumentu Má exilová rodina režisér Arash Riahi.
Rakušan íránského původu (chcete-li Íránec s rakouským pasem) opustil svoji rodnou zemi v roce 1984, když mu bylo deset.
Jeho rodiče museli odejít, protože jim hrozilo dlouholeté věznění. Prchali přes tureckou hranici - podobně jako statisíce dalších Íránců.
Otec měl doma zakázané knihy. Jeho matce dokonce hrozila poprava a její věznitelé ji mučili. Zachránilo ji zřejmě to, že byla těhotná.
"Hádali se, zda mě popraví ještě před porodem, nebo až po něm," říká v dokumentu na kameru.
Arash vypráví v devadesátiminutovém filmu příběh celé své rozvětvené rodiny. On sám žije s rodiči a sourozenci v Rakousku. Další příbuzní jsou ve Švédsku, v USA a v průběhu natáčení se další usadili v Kanadě.
Část rodiny zůstala doma v Íránu.
Arash sleduje (v průběhu několika let) osudy všech svých příbuzných. Kterak spolu komunikují v dopisech, na videokazetách, přes internet.
Infobox
Arash: Má exilová rodina1.3. 19:30 Lucerna
8.3. 21:15 Perštýn
Osud jeho rodiny je osudem mnoha dalších Íránců. Mnozí příbuzní z Íránu nemohou jezdit do Evropy, protože mají problémy se získáním víz. Exulanti zase nemohou domů, protože by jim hrozilo zavření a perzekuce.
Setkání v Mekce
Rozvětvená rodina se nakonec schází - po letech odloučení - na poněkud překvapivém místě. V Mekce, kam všichni přijíždějí jako muslimové na náboženskou pouť hadždž.
Ta je ovšem spíše záminkou, aby se mohli bez obav setkat. Protože právě Mekka je jedním z mála míst, kam všichni jako muslimové mohou cestovat bez oheldu na to, ve které zemi žijí.
Přesto chyběl na setkání Arashův otec. Bál se, že by jej íránští agenti mohli dostihnout i tady.
Rozdělená rodina
Rodina je v Íránu posvátnou institucí. Je zvykem, že více generací žije pohromadě nebo se alespoň velmi často setkává.
Rodiny, které se musely z nejrůznějších důvodů rozdělit, odloučení dramaticky prožívají. Arashovi rodiče i další příbuzní přitom stále doufají, že se jednou do Íránu vrátí.
Arashův otec byl odpůrcem jak šáhova režimu, tak i vlády Chomejního po islámské revoluci v roce 1979. Nakonec musel odejít, ale stejně jako další příbuzní doufá, že se jednoho dne domů ještě podívá. Domů - do svobodné, demokratické země.
Jeho sestra v USA dokonce podporuje George Bushe, protože doufá, že právě on by mohl v Íránu přivodit mocenský zvrat.
Namísto toho ale Írán dál opouštějí lidé. Opouštějí zemi legálně i nelegálně, stojí fronty před západními ambasádami v Teheránu. Oblíbeným trikem je například předstíraná konverze k judaismu a pak snaha získat politický azyl s poukazem na náboženskou perzekuci.
Ti, kdož uprchli z politických důvodů, momentálně moc šancí na bezpečný návrat nemají. Přes určité změny ve druhé polovině devadesátých let zůstává teokratický režim stále v sedle.
"Všichni jsme naživu"
Má exilová rodina je iránskou variací na věčný příběh o lidech milujících svoji zemi, kterou už nemohou spatřit. O lidech, kteří jsou proti vlastní vůli odloučeni od svých blízkých.
Sám Arash říká v Mekce - když se s pláčem i úsměvy zase nadlouho loučí s příbuznými vracejícími se do Íránu: "Moc se mi bude stýskat, ale musíme se smířit s naší situací. Musíme se ale snažit vidět i dobré věci. Důležité je, že jsme všichni naživu."
