Nechci vědět, kdo další zemřel. Syrská rodina přišla o dceru, ani v Německu nejde zapomenout

Martin Novák Martin Novák
9. 3. 2016 7:41
Do Evropy přišlo za poslední tři roky skoro půl milionu Syřanů. Německá režisérka Caroline Reuckerová na festivalu Jeden svět v dokumentárním filmu Amál ukazuje, co někteří z nich mají za sebou. A s čím se musejí vyrovnávat i v Německu. Zemi, která je uprchlíkům nakloněna jako žádná jiná.
Dům v Sýrii po bombardování.
Dům v Sýrii po bombardování. | Foto: Reuters

Praha - Syrská rodina z válkou silně zasaženého města Marát Numan je v bezpečí v Německu. Za sebou nechala nejen svůj dům a své příbuzné, ale také malou dcerku Amál. Zemřela na následky raketového útoku, při kterém zároveň utrpěli zranění ruky dva synové.

Rodiče si těžko zvykají na nový život, zatímco dospívající dcery už začínají brát Německo za svoji zemi.

Jeden z mnoha syrských osudů pětileté války představuje ve svém dokumentu německá režisérka Caroline Reuckerová. Film Amál vypovídá o traumatech, která si lidé na útěku berou s sebou. "Nejedou k nám na prázdniny," říká režisérka v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Amál je zároveň jménem dívky, o kterou rodina přišla. Pětapadesátiminutový film je součástí letošního festivalu Jeden svět.

Zachycujete příběh rodiny, kterou zasáhla tragická událost. Zemřela jejich dcera a dva synové utrpěli těžká zranění…

Pocházejí z města Marát Numan v provincii Idlíb na severozápadě Sýrie. Holčička zemřela, když na jejich dům dopadla raketa.

Žili v místech, kudy tehdy procházela frontová linie. Při stejném útoku byli zraněni oba synové. Hráli zrovna počítačovou hru, mladší seděl na klíně staršímu. Měli proto podobné zranění na levé ruce, zranění staršího je vážnější.

Filmu dominují rozdílné pocity dvou generací rodiny. Zatímco dcery si rychle zvykly, adaptovaly se ve škole a nemají v Německu problémy, matka pociťuje samotu a stýská se jí po Sýrii. Je to zkrátka jen tím, že čím starší člověk je, tím složitěji přivyká změnám?

Určitě. Matce bylo šestatřicet, když odcházela ze Sýrie a zanechala dosavadní život za sebou. Vzpomínky, přátele, zemřela jí dcera.

Mnoho jejích příbuzných v Sýrii zůstalo. Proto tolik trpí. Její děti více žijí budoucností, život mají před sebou. Lépe se vyrovnávají s traumaty ze Sýrie, protože rodiče stále jakoby jednou nohou zůstávají tam a druhou jsou v Německu.

Jeden svět 2016

Jeden svět 2016

Přehlídka dokumentů Jeden svět se z Prahy přesunula do dalších 32 měst v Česku a do Bruselu.

Představuje 123 filmů z 62 zemí.

Podrobný program v regionech NAJDETE ZDE.

Aktuálně.cz vytvořilo k festivalu speciál.

Silný moment vašeho filmu je chvíle, kdy otec hovoří s příbuzným v Sýrii a hovor se přeruší, když člověk na druhé straně aparátu chce něco důležitého říci. Matka k tomu říká: "Nechci vědět, kdo další zemřel…“

Je to paradoxní. Protože chtějí komunikovat, co se s příbuznými v Sýrii děje, na druhé straně je pro ně těžké slyšet další a další špatné zprávy. To je, myslím, přesně to, proč se i po přesunu do Německa trápí.

Jak jste se k tématu a pak ke konkrétní rodině ze Sýrie dostala?

V roce 2013 začali přicházet ve větším počtu uprchlíci ze Sýrie. Lidé už tehdy byli vyhraněně pro, nebo proti. Sama jsem se ptala, kdo uprchlíci jsou, protože se o nich psalo a mluvilo jako o anonymní mase. Jako o skupině. Jako o lidech, kteří nemají tváře, nemají žádnou osobní historii.

Zajímaly mě konkrétní příběhy těchto lidí, proč opustili domov a co hledají v Německu. Chtěla jsem natočit film, který by se na toto pokusil odpovědět. Který by byl o tom, jak vidí tito lidé svět kolem sebe.

Souhlasili s tím, aby byl o nich natočen film?

Ano i ne. Je to zvláštní případ. Jsou to vlastně uprchlíci, kteří měli štěstí, pokud se to tak dá říci. Byli pozváni německou vládou během jejich pobytu v Libanonu, kde prošli pohovory a dostali dvouleté povolení k pobytu, které jim bylo nedávno prodlouženo. Patřili k prvním pěti tisícům uprchlíků, kteří mohli legálně přijít do Německa, charterovým letem z Libanonu.

Hledala jsem rodinu, kterou bych mohla natáčet od první chvíle jejich pobytu v Německu.  Ale vlastně jsem si je nevybrala já, vybrali si oni mne.

Rezervovala jsem si pokoj v malém hotelu poblíž tábora, kde byli ubytovaní. Procházela jsem táborem s kamerou, kde mne oslovily dvě dívky Samira a Nisín. Provázely mě táborem, zprostředkovávaly mi tam rozhovory s lidmi, tak jsem dospěla k názoru, že bych chtěla točit o jejich rodině. O jejich životě v Německu.

Zeptala jsem se otce, který zpočátku nebyl nadšený, protože má ze Sýrie špatné zkušenosti s médii. Tvrdil, že přispěla k vypuknutí války. Ale podařilo se mi ho přesvědčit.

Sledovala jsem jejich první měsíce včetně chvíle, kdy dostali byt. Jak jsem s nimi točila, stala jsem se tak trochu součástí této rodiny.

Zůstává Německo nadále vstřícné k uprchlíkům, nebo se domníváte, že se atmosféra změnila a nyní už nejsou tak vítáni?

Jsem šokována tím, že někteří lidé útočí na uprchlické tábory a azylové centra. To nemohu pochopit.

Když vidíte, jakým utrpením některé rodiny prošly a z čeho utekly. Nemohu pochopit, že takovým lidem bychom mohli odmítnout pomoc. Doufám, že můj film napomůže k pochopení toho, že uprchlíci jsou také lidé a nepřijíždějí k nám na prázdniny. Přišli často o všechno.

Amál. Caroline Reucker. Otec rozhodl, že už není bezpečné zůstat ve válkou zmítané Sýrii, a tak s přeživšími členy rodiny zamíří do Libanonu. Syn potřebuje kvalitní lékařskou péči kvůli vážnému zranění ruky. Dcerám chce umožnit studium na střední škole. S vidinou lepší budoucnosti proto syrská rodina přijímá možnost odjet z Libanonu do Německa, kde získává dvouletý azyl. Tým německých filmařů sleduje proces jejich zabydlování v novém prostředí. Děti si postupně najdou přátele, učí se jazyk a daří se jim zapadnout mezi vrstevníky. S dospělými je to horší. Matka Ghadír se v Evropě stále necítí doma. Ačkoli jí válka vzala dceru Amál, stále doufá – na rozdíl od svých dcer, které už plánují svou budoucnost v Evropě –, že se všichni budou moci vrátit zpět do Sýrie.

 

Právě se děje

Další zprávy