Praha - Od invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 uplynulo pětačtyřicet let, ale stále o jejím pozadí nevíme všechno. Řada dokumentů a záznamů moskevského politbyra i rozhovorů sovětských a československých politiků je ukryta v ruských archívech stále s nápisem tajné.
Budeme jednou vědět všechno? Jitka Vondrová se domnívá, že nikoliv.
Historička Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR několikrát v ruských archívech bádala a spolupracovala s ruskými kolegy. Vydala také knihu Mezinárodní souvislosti československé krize, která shromažďuje dostupné materiály, poskytnuté ruskou stranou nebo získané v Rusku.
S Aktuálně.cz hovořila i o tom, v jakých podmínkách český historik pracuje v ruských archívech a co by tam ještě mohlo být z českého pohledu zajímavé.
Je v ruských archívech ukryto ještě něco, co oko českého historika nevidělo a co by mohlo nějakým zásadním způsobem změnit náš pohled na události roku 1968?
Zásadním způsobem by asi to, co v rukou nemáme, ten pohled nezměnilo, ale zodpovědělo by to některé důležité otázky a doplnilo řadu detailů.
Nevíme třeba téměř nic o aktivitách Vasila Bilaka před 21. srpnem. Jak Bilak, Indra a Kolder organizovali dělnickou-rolnickou vládu a převzetí moci 21. srpna. O těchto věcech, které dělali v součinnosti se Sověty, nevíme skoro nic.
Oni sem vtrhli s představou, že se podaří buď získat Dubčeka, nebo že převezme moc ta dělnicko-rolnická vláda. Jak se to organizovala, o tom skoro žádné dokumenty nemáme. Stejně tak jako víme málo o rozhovorech sovětského velvyslance Červoněnka s nejvyššími československými politiky.
O Gustávu Husákovi a jeho rozhovorech se Sověty také nemáme v rukou skoro nic. Třeba nemáme výslovně potvrzeno, že se Husák sešel v dubnu 1969 v Mukačevu s Leonidem Brežněvem a tam se dohodlo, že nahradí na postu prvního tajemníka strany Alexandera Dubčeka.
A koneckonců nemáme z ruských materiálu ani potvrzeny vlastní důvody té invaze. V tom smyslu, že někdo udává jako hlavní důvod, aby sem mohli Sověti přemístit své vojáky a jaderné zbraně. Já si myslím, že hlavní důvod byl politický. Báli se, že Československo přestane být socialistické s spustí se dominový efekt ve východní Evropě. Těžko se ale přesně dozvíme, co bylo tím hlavním hybatelem, protože záznamy o tom z tehdejších jednání Rusové nikdy neodtajní.
Jaký je důvod toho, že některé materiály neodtajňují a nehodlají odtajnit?
Jde hlavně o dokumenty, ze kterých jasně vyplývá, že do vývoje v Československu bezprostředně zasahovali a vykonávali tady nátlak. Dostala jsem se například k jednomu neodtajněnému materiálu, ve kterém tehdejší velvyslanec SSSR v Praze Červoněnko tvrdí, že na Husáka je třeba hodně tlačit.
Dokumenty tohoto typu oni nikdy neodtajní. Já jsem mluvila v roce 2005 v Moskvě s lidmi z ruského akademického ústavu. To byli lidí, kteří za Jelcina měli přístup do prezidentského archívu a dostali se k věcem, který jsou dnes pořád tajné a nepřístupné. Říkala jsem jim, že doufám, že se konečně i my k těmto materiálům dostaneme a budeme mít takové možnosti, jaké měli oni v první polovině devadesátých let.
Dostali se mi odpovědi, že jsem totálně naivní. Že Rusové si hlídají své zájmy a lidi, kteří pro ně pracovali. A určité dokumenty proto nikdy neodtajní.
Vyprávěli například, že do Moskvy přijeli turečtí historikové a chtěli zjistit něco, co se týkalo vztahů ruského cara s osmanským sultánem někdy v šestnáctém století. Ale nedostali se k ničemu se zdůvodněním, že tehdy někteří lidé z Osmanské říše pro Rusko něco udělali a kdyby se to odtajnilo, mohlo by to být zneužito proti Rusku. Tudíž to je stále tajné, i když jde o záležitosti ze šestnáctého století.
V tom smyslu, že se obávají zneužitelnosti historických záznamů pro protiruskou propagandu?
To ne, ale mají dojem, že kdyby jména z minulosti takto pustili ven, chtělo by třeba pro ně méně lidí pracovat v budoucnosti.
My třeba nemáme jediný záznam rozhovorů sovětských představitelů s Bilakem. Přitom to byl s Indrou tady jejich nejdůležitější člověk před 21. srpnem.
Dá se zjednodušeně říci, že po nástupu prezidenta Vladimira Putina v roce 2000 se přístup do ruských archivů pro zahraniční badatele ztížil?
Ne, takto bych to neformulovala. Za Borise Jelcina bylo takové krátké období, řekla bych anarchie, kdy se pár lidí dostalo do prezidentského archivu. Došlo ale k tomu, že za peníze se některé věci dostaly do rukou Američanů. Například záznamy o amerických letcích ve Vietnamu, z čehož pak byl v Rusku skandál. Takže se to postupně začalo uzavírat.
Koncem devadesátých let jsem si mohla v Moskvě volně prostudovat inventáře, mohla jsem si objednávat materiály, ale nevšimla jsem si, že u řady z nich je poznámka neodtajněno. Takže mi toho pak mnoho nedali.
Když jsem tam byla před pěti lety, tak jsem zjistila, že už ani ten inventář není přístupný a není možné do něj nahlédnout.
Jak vůbec probíhá samotné bádání v ruském archivu?
Dokumenty dostanete na mikrofilmech, které si dáte do čtečky. Ale ne všechno je na nich odtajněné. Takže vy bádáte a vedle vás někdo sedí a hlídá, jestli si nečtete ty neodtajněné dokumenty.
Jsou to obvykle starší paní, které tam dříve pracovaly. Za starého režimu to byl Ústav marxismu-leninismu u bývalého sídla Ústředního výboru KSSS na Starém náměstí. Mají navíc tendenci si pořád s vámi povídat, což strašně zdržuje. Přitom je tam přístup jen tři dny v týdnu, hodinu před zavírací dobou badatele už posílají pryč, takže je tam každá minuta drahá.
Jednou jsem měla štěstí, že mě hlídal student, Ázerbájdžánec. Ten řekl, že to je blbost, aby se něco utajovalo, ať si čtu, co chci, že mi udělá xerokopie.
