Houston - Svědky "evoluce v reálném čase" se stali vědci z Rice University v Houstonu, když se snažili zjistit, jak si evropské myši vybudovaly odolnost vůči jedům, která jim umožňuje přežít jejich požití.
Jejich výsledky zveřejnil časopis Current Biology. Myši si našly dokonce dvě cesty, jak se jedům bránit.
Michael Kohn a jeho kolegové zkoumali genovou mutaci, která pomohla evropským myším získat výjimečnou schopnost odolávat lidským snahám o jejich vyhlazení.
Jak na jedy?
Gen, jehož mutace se stala myším "esem v rukávu", se jmenuje vkorc1. Kromě myší ho najdeme i u všech ostatních savců a jeho funkce je spojena s metabolismem vitamínu K.
Jeho mutace u myší způsobuje odolnost vůči warfarinu, látce zabraňující srážení krve. Ten se používá jako lék u lidí, ale také jako jed na hlodavce - jeho pozření u nich způsobuje vnitřní krvácení.
Jak vysvětlil profesor Kohn, myši získaly odolnost vůči tomuto jedu dvěma cestami. V jednom případě pomocí takzvané bodové mutace (děje, během kterého dochází k záměně, vložení nebo odstranění jednoho nukleotidu - jednoho "písmene" - genetického kódu).
Jedna taková náhodná mutace se uchytila u myši středozemní (Mus spretus), které tak pravděpodobně pomáhá s vypořádáním se s nedostatkem vitamínu K v potravě.
Cesty evoluce
Druhou cestou je "horizontální genový přenos" - děj, během kterého dojde k přenosu genu (a s ním spojené mutace) na jiný, příbuzný druh. K tomu často dochází například u bakterií (dobře známé jsou příklady přenosů genů zodpovědných za odolnost k antibiotikům).
U savců se však jedná o velmi neobvyklý děj, který doposud nebyl v takovém detailu pozorován.
"Klíčovým prvkem této studie je fakt, že se nám podařilo zachytit evoluci v 'reálném čase'," upozornil Kohn.
Jedy založené na warfarinu se začaly používat na začátku padesátých let minulého století a již během let šedesátých se objevili první hlodavci, kteří byli vůči nim odolní.
První důkaz o existenci odolnosti k warfarinu přinesl německý deratizér, který zjistil, že myši neumíraly ani po podání bromadiolonu, silnější varianty warfarinu. Tyto myši se pak dostaly do Kohnovy laboratoře, kde se ukázalo, že celý velký úsek DNA, zahrnující i sekvenci genu vkorc1, vypadá úplně stejně jako v případě myši středozemní, i když šlo geneticky stále o běžnou myš domácí.
"Zakázaná" láska
Odhaduje se, že k přenosu odolnosti vůči warfarinu došlo pravděpodobně na území Španělska nebo v severoafrických pouštích, kde se překrývají oblasti výskytu obou druhů. Ve velmi vzdálené minulosti by se však tyto druhy nepotkaly - to, co oba svedlo dohromady, byl prudký rozvoj zemědělství a následně neustávající touha se množit.
Došlo tak ke vzniku hybridů, což je z pohledu evoluce vnímáno obvykle jako "slepá ulička". Navíc asi polovina těchto hybridů je neplodná.
"Příroda nepokládá hybridy za příliš užitečné, ovšem až do doby, než dojde k nějaké zvláštní události, jako je třeba změna okolních podmínek," říká profesor Kohn. "Vzácně však dochází k případům - a myslím, že jsme první, komu se to podařilo ukázat u zvířat - kdy je vzniklá kombinace užitečná."
"Asi bychom měli přijmout fakt, že zvířata jsou schopná, stejně jako bakterie či rostliny, vyvinout cestou hybridizace nové vlastnosti," dodává.
