Paříž (Od zpravodaje Aktuálně.cz ve Francii) - Má šanci na úspěch v těžké konkurenci umělý kámen, výzkum mozku, anebo poznání životních hodnot banánových dětí?
Čtyři čeští studenti nyní bojují v evropské soutěži pro mladé vědce. Do Paříže se na ni sjeli mladí lidé ze zemí Evropské unie, ale také z Kanady, Číny, Izraele či USA. Barvy České republiky hájí vítězové celostátního kola Středoškolské odborné činnosti.
Umělý kámen z laboratoře
Michal Řepík bude tento školní rok maturovat na stavební průmyslovce Josefa Gočára v Praze. "Máme tu kroužek Mladý betonář, což je skvělý název, a vede ho skvělý profesor," říká. To první hodnocení ovšem myslí ironicky, to druhé, o skvělém profesoru Jindřichu Vorlovi, míní vážně.
Profesor Vorel ho navedl k vytváření geopolymerů, což jsou vlastně umělé kameny vyrobené chemicky. Všude ve světě se zkouší, zda se z nich nepodaří vytvořit nové stavební materiály.
Michal tedy sestavoval geopolymery promícháním vodního skla, alkalické látky a upraveného práškového kaolínu a následným zahřáním. Vytvořil 160 směsí a ve spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou zjistil, že některé z nich se dají používat jako účinná pojiva místo malty, či přímo jako stavební materiály, třeba jako imitace pískovce.
Protože kaolín není úplně levný, zkoumá nyní geopolymery z cihlářských jílů. "Třeba z toho nakonec opravdu bude mnohostranně použitelný stavební materiál," věří.
Mohly z něj být pyramidy?
Existují i teorie, že staří Egypťané využívali při stavbě pyramid nějakých podobných geopolymerů. Namíchali je na místě a vytvrdili pomocí ohně, místo aby lámali a zdálky složitě dopravovali kámen.
"Nevím, jestli to tak opravdu bylo, ale technicky to tak mohlo být - opravdový kámen od kamene uměle vyrobeného tak snadno nerozeznáte," hodnotí Michal.
Duševní choroba v mozku
Markéta Korcová vyhrála středoškolskou soutěž jako studentka gymnázia v Plasech u Plzně; nyní již studuje 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Do výzkumu ji vtáhl projekt Otevřená věda, který připravuje Akademie věd. A tak v letních prázdninách před maturitním ročníkem dojížděla do Prahy do Fyziologického ústavu.
Podílela se tu na malé části rozsáhlého projektu, který se snaží popsat změny v mozku při duševní chorobě schizofrenii (rozdvojení osobnosti). Nemocní lidé ztrácejí schopnost rozpoznat, co je důležité a co ne, co je pravda a co jenom představa.
Jedna z oblastí mozku podezřelých ze vztahu k onemocnění se nachází v mozkové kůře na temeni hlavy. Markéta zkoumala, zda se laboratorní potkani s poškozením této části mozku dokážou správně vyhodnotit informace o okolním prostoru podle blízkých nebo vzdálených orientačních znaků v okolí.
Tady ne, hledejte jinde
"Předpokládali jsme, že potkáni s poškozenou mozkovou kůrou budou mít velmi špatnou orientaci. Ale ukázalo se, že jsou v orientaci jen o málo horší než zvířata zdravá," říká Markéta Korcová.
Její práce tedy trochu připomíná vědecké výsledky všestranného génia Járy Cimrmana, který po skončení bádání říkal: Tudy ne, přátelé, tudy cesta nevede.
To ovšem není ostuda, naopak je to součást vědeckého poznání, kterým se ověří, že některá nadějná hypotéza neplatí, takže je nutné hledat jinde. Pečlivost Markétiny práce vedla k tomu, že byla vybrána i k reprezentaci v Evropě.
Banánové děti integrované v české společnosti
Anna Krejčí a An Thúy Nguyen byly studentkami gymnázia Elišky Krásnohorské v Praze, když uskutečnily dotazníkový výzkum mezi deseti- až dvacetiletými Vietnamci žijícími v Česku. S výsledky soutěží v Paříži - už jako studentky demografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.
Zkoumaným lidem se někdy říká "banánové děti" - žluté nahoře, bílé uvnitř, čili lidé asijského etnika s evropským ("bílým") myšlením.
Ukázalo se, že zatímco 47 procent dotázaných považuje za domovskou zemi Česko a 21 procent Vietnam, ostatní, tedy 32 procent účastníků ankety považuje za svůj domov oba státy.
Doba, kdy banánové děti nejvíc řeší, kam vlastně patří, přichází v pubertě, tedy ve velmi citlivém období vývoje každého člověka.
Jedna z autorek, An Thúy Nguyen, se narodila v Hanoji a do Česka s rodiči přišla, když jí bylo osm. Dnes už studuje vysokou školu a sama vlastně potvrzuje jeden ze závěrů jejich bádání - že totiž "banánové děti", tedy teprve druhá generace Vietnamců, kteří do země přišli, se už integrovala do společnosti, aniž ztratila kontakt s oběma kulturami.
