San Diego (Od zpravodaje Aktuálně.cz v USA) - Obžalovaný není duševně zcela zdráv, a tudíž neodpovídá za své činy - tak někdy zní tvrzení obhájců, kteří zastupují lidi obviněné z nebezpečného zločinu. Někdy si obhájce povolá na pomoc psychology či psychiatry, ale občas i neurovědce - a ti přicházejí s nasnímanými obrázky vnitřku hlavy obviněného, na nichž ukazují, že s jeho mozkem je opravdu něco v nepořádku.
"Žalobce pak obvykle zaujme stanovisko, že obraz mozku obžalovaného by neměl být přijat jako důkaz, protože technika rozpoznávání funkcí mozku ještě není dost dokonalá, obrázek je tedy irelevantní a mohl by porotu zmást," vysvětlil současnou praxi u amerických soudů Hank Greely, profesor Stanfordovy univerzity, při přednášce na výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy (AAAS) v San Diegu.
"Žalobce argumentuje - dobře, dejme tomu, že obžalovaný má abnormální mozek. Ale kolik jiných lidí má podobné abnormality a nepáchá zločiny?" popisoval profesor Greely. A provokativně dodal: "Odpověď ale někdy zní - hodně málo."
Do hlavy je vidět
Magnetická rezonance
Při zobrazování magnetickou rezonancí je pacient v přístroji vystaven magnetickému poli. Jádra atomů vodíku ve vodě, která tvoří většinu těla, se srovnají do určitého pořádku. Pak přístroj vyšle krátký puls rádiových vln. Ten vodíkovým jádrům dodá energii a změní jejich uspořádání. Poté se jádra vracejí do původní formace a při tom vysílají energii rádiovými vlnami, které přístroj změří. Pozná, jak je voda rozmístěna, a zobrazí podle toho tvary struktur uvnitř těla.
Z této metody se vyvinulo i takzvané zobrazování funkční magnetickou rezonancí, jež umožňuje sledovat krevní barvivo hemoglobin, které má v magnetickém poli jiné chování, když nese kyslík, a jiné, když už jej odevzdalo tkáním. Díky tomu se pozná, kde se v mozku v daný okamžik kyslík spotřebovává, tedy která část mozku zrovna pracuje.
Vědci stále lépe pronikají do tajů činnosti mozku. Pomáhá jim v tom například metoda zvaná zobrazování magnetickou rezonancí. Při ní lékaři dokážou zvenčí "nahlédnout" dovnitř hlavy, zobrazit tvar mozku, případně poznají, jak která část mozku pracuje.
Díky tomu zjistí, zda mozek konkrétního člověka není špatně vyvinutý, případně neobvyklý. Tento fakt se pak dá uvést u soudu.
"Nepochybně se to bude stávat stále častěji," předpokládá profesor Greely. "Pravděpodobně však nebude sken mozku předkládán jako jediný důkaz; bude doprovázen dalšími vyšetřeními zaměřenými na chování pacienta," dodává.
Dá se poznat budoucí zločinec?
Hank Greely upozornil na fakt, který má dalekosáhlé společenské souvislosti. Pokud se totiž při skenování mozků zločinců podaří sestavit soupis abnormalit, jež souvisejí s pácháním trestných činů, samozřejmě se vynořuje myšlenka, že by pak šlo tímto způsobem poznat předem, zda i dosud nevinný člověk či jen drobný hříšník nemá sklony k budoucí těžké zločinnosti.
Ale co by se pak dalo s takovým poznatkem dělat? Zavřít dotyčného předem, ještě než někomu ublíží? Vyspělé země jsou velmi opatrné a jejich právní systémy umožňují zavřít člověka do ústavu až po dlouhé proceduře posuzování jeho duševního zdraví. To má zabránit zneužití psychiatrie pro odstranění nepohodlných lidí.
Současně ovšem tento zdlouhavý proces může vést k tomu, že duševně vyšinutý jedinec má dost času na spáchání násilného činu (jako se třeba v Česku nedávno stalo v Českých Budějovicích, kde vraždil člověk očividně nebezpečný pro své okolí, jehož však nikdo nedokázal včas poslat na léčení).
Někdy výhoda, jindy nevýhoda
Profesor Greely nenabídl jednoznačnou odpověď, jaký postoj ke skenování mozků potenciálně nebezpečných osob by se měl v budoucnu zaujmout.
Konstatoval jen, že americké soudy přistupují k využívání důkazů dodaných neurovědami nejednotně. Ale připouštějí je - někdy i jako důkaz viny ("obžalovaný je narušená osoba s defektem mozku") nebo neviny ("obžalovaný má mozek zcela v normě, nebyl by schopen takovýto čin spáchat").
A protože u amerických soudů rozhodují o vině a nevině poroty složené z běžných občanů, nikoli z právníků či jiných odborníků, končí soudy s využitím takovýchto důkazů nejednoznačně.
"Někdy porotci začnou s obviněným, který má deformovaný či špatně fungující mozek, soucítit a osvobodí jej," uvedl Greely. "Jindy si naopak porotci a soudci vytvoří názor, že člověk s tak postiženým myšlením musí být zavřený na co možná nejdelší dobu, protože by jinak určitě zase nějaký zločin spáchal."
