Rozhovor - S režisérkou Alicí Nellis o filmu Tajnosti.
Vaše předchozí filmy Ene Bene i Výlet vycházely buď z osobní zkušenosti nebo od života odpozorovaných situací. Dá se totéž říci o Tajnostech, s vědomím, že ze všech příběhů je tento asi "nejintimnější"?
Asi by mě nebavilo psát a točit o něčem, co se mého života netýká. To samozřejmě neznamená, že příběhy, které točím musí být nutně autobiografické. Některé otázky, problémy, situace se člověka týkají už jen proto, že je kolem sebe vidí a v jejich souvislosti žije. Když nějakou vyhrocenou, emocemi nabitou situaci ve svém okolí zažijete, nutí vás to téměř automaticky se ptát, jak bych se v takové situaci zachoval já? Stejně? Jinak? Kam by to vedlo? Příběh pro mě začíná vždy podobnými otázkami a pak už si pomalu začne sám razit cestu. Takže i když situace, pocity a problémy, o kterých točím filmy, znám až už z první nebo druhé ruky to, kam příběh zamíří a jak se vyvine, překvapí často i mě samou. TAJNOSTI jsou opravdu film velmi intimní v tom nejširším slova smyslu. Je v něm intimita ve smyslu fyzickém, ale i intimita duševní, která se s tou fyzickou často nešťastně míjí. Ale kdo by čekal nějaké historky z mé vlastní ložnice, tak se nedočká. S tím hodlám dělat tajnosti navždycky.
Hrdinka Tajností, překladatelka Julie, je žena, které zdánlivě nic nechybí. Je tedy vůbec o čem vyprávět?
Právě o tom. Někdy člověku chybí právě to chybění. Něco, po čem by toužil. Když už máte skoro všechno, začnete si touhy vytvářet uměle. Julie se jednoho rána rozhodne, že touží po pianu. To, že ji cesta za nástrojem, který vlastně nepotřebuje, zavede na nejdůležitější rozcestí jejího života, už je zase důkazem toho, že sám před sebou a před vlastní zodpovědností, člověk nikdy neuteče. V dnešní době je více a více lidí, kteří jsou finančně zajištění, dosáhli určitého postavení, splnili si většinu dávných snů alespoň ty materiální a najednou se rozhlédnou kolem sebe, po tom svém povedeném, šťastném životě a zjistí, že jsou v něm úplní cizinci a že už ani oni sami neví, co cítí jestli štěstí nebo vlastně jen prázdnotu.
Zatímco hrdinky Ene Bene a Výletu byly často silné a aktivní, Julie se nechává naopak životem tak trochu unášet.
Je to určitý paradox od hrdinek Ene bene by v situaci, ve které byly, okolí spíše očekávalo pasivitu a trpělivost. V Ene bene by bylo pro postavu Ivy Janžurové asi normálnější vykašlat se na nějakou místní politiku a třeba ve Výletu by bylo pro postavu Theodory mnohem pohodlnější, kdyby svou nevěru manželovi vůbec nepřiznávala. Pro obě by to znamenalo tu snazší variantu, ale ony se do dané situace vrhnou a to jim samozřejmě způsobí spoustu problémů. U postavy Julie je to opačné. Julie je ve skutečnosti v situaci, kdy ví, že její život se zcela určitě a zcela zásadně změní. A tohle zdánlivé unášení proudem času a prostoru je jen oddalováním momentu, kdy se strhne lavina. A ona se strhne.
Charakterizovala jste příběh Tajností jako hledání určitého bodu nula. Proč je tak důležité najít v určité životní fázi svou nulu?
Asi bych nejdřív měla říci, co tou nulou míním. Pro mě to není bod, který by znamenal něco jako sáhnout si na dno. Pro mě je to bod, ve kterém se člověk dokáže zastavit a srovnat, nebo ještě lépe se zsynchronizovat s plynutím času a vlastního života. Bod, v němž minulost už bude minulostí a nebude nás nikam tlačit nebo stahovat, a kdy budoucnost bude budoucností to jest, že ještě nebude ničím daná, ještě stále v ní budou otevřené možnosti. Aby se člověk do takového bodu dostal, musí se zbavit lží a nejasností, které z minulosti dělají strašáka, jenž na nás může kdykoliv a odkudkoliv vyskočit. A zároveň se musí ale zbavit strachu z neznáma z možností, které mu otevřená, nenalajnovaná budoucnost, nabízí. Je to bod bez zadních vrátek, ale s budoucností otevřenou dokořán. Myslím, že v určitém věku se může stát, že člověk už je natolik zamotaný do všech těch drobných lží, nejasností a nevyřčeností, že přes ně skoro už svou budoucnost nevidí. Budoucnost má už pak jen jednu podobu budoucnost je kopií minulosti, jediný rozdíl je, že nánosu kompromisů a nepravd bude přibývat.
Kde se berou všechny ty lži?
Člověk lže o spoustě věcí od úplných pitomostí, jako že svému partnerovi raději odkýve že ano, že má rád nízkotučné mléko, i když by radši plnotučné, až po zásadní věci, jako je nevěra nebo ty nejhlubší lidské postoje. Ale většinou stejně nejvíc člověk lže sám sobě. Lžeme si o tom, že nás nežere svědomí, když ono nás vlastně žere. Lžeme si o tom, že takovýhle život, jako žijeme, jsme přece chtěli, i když jsme chtěli úplně jiný. Lžeme si i tom, jestli někoho milujeme nebo nemilujeme. A hlavně si lžeme o tom, že nás nic nemůže opravdu rozhodit. A pak se jednoho dne zadíváme do sluníčka, zaslechneme pár tónů, nebo prostě třeba jen zahlédneme na ulici pár listů poletujících ve větru, něco drobného se v nás pohne a spustí se lavina citů, které už nezastavíme.
Bod nula je bod, kde se člověk zabaví všech svých strašáků těžké je ovšem uvědomit si, co jsou ti strašáci vlastně zač. Nejhorší strach je ten, o kterém vlastně už nevíme, proč ho máme. Ten, co ztratí tvar.
Do hlavní role filmu jste obsadila Ivu Bittovou, která se herecké profesi věnuje spíš okrajově. Proč?
Jednoduchá odpověď protože Iva Bittová je výborná herečka. A to, že se této práci věnuje jen okrajově, je pouze její volba a naše škoda. Mimoto, Iva se pro roli Julie úžasně hodí i svou podstatou, která jí dovoluje být vyzrálou, krásnou ženou a zároveň holčičkou, která nás může překvapit jak svou nevinností, tak i čertíky, které jí blýskají z očí.
Jan Svěrák, který je producentem filmu, poprvé produkoval snímek někomu jinému než sám sobě. Jak fungovalo vaše partnerství a bude do budoucna pokračovat?
Honza je výborný producent, snad právě proto, že po té práci příliš netouží a nechce si jí nic dokazovat. Zná nároky na producenta i z té druhé strany, ze strany režiséra, a tak dokáže pochopit, co se s vámi děje, aniž byste mu to museli nějak sáhodlouze vysvětlovat. Je to člověk, který mluví jasně někdy to může znít až drsně, ale krása téhle věci je v tom, že na to, co říká, se můžete spolehnout. Nejsou v tom kličky. Nemusíte to obracet ze strany na stranu a hledat, co to vlastně znamená. A to mi vyhovuje. Když mi řekne, že se mu něco nelíbí, tak samozřejmě pištím jako potrefená myš, ale on zase ví, že já dopištím, všechno si to v hlavě srovnám, a pak se domluvíme. A ta domluva platí. A to je důležité. Kdyby bylo na mně, tak bych Honzu jako producenta chtěla i dále a s radostí, ale nevím, jestli ta práce baví jeho. A na druhou stranu, když by ho to mělo příliš zdržovat od točení filmů, tak by to asi byla škoda. Ale třeba přeci jen. Na to se musíte ptát jeho.
