Její otec zemřel, když jí bylo jedenáct let, a matka si po roce našla nového partnera. Ten Janu ale od jejích dvanácti do devatenácti let sexuálně obtěžoval. Následky si žena nese dodnes.
První náznaky začala vnímat už ve dvanácti letech, kdy otčím začal nevhodně komentovat její poprsí nebo si ji až příliš často fotit v plavkách na společných dovolených. Nejvíc si ale jeho nevhodného chování začala všímat v šestnácti letech, kdy si uvědomila, že jeho projevy nejsou zcela v pořádku. "Šmíroval mě ve sprše, dokonce mi říkal, že mám nechávat otevřené dveře, aby se tam netvořila plíseň, když se tam nevětrá. Nabádal mě, abych se nezavírala, jenže několikrát jsem zjistila, když jsem se otočila, že tam stojí a sleduje mě," vzpomíná Jana.
Otčím ji také obtěžoval neustálými sexuálními poznámkami a nevyžádanými doteky. "Měli jsme například docela úzký prostor v kuchyni u linky, ale dalo se tam vyhnout naprosto bez problémů. Když ale kolem mě procházel, pokaždé mě ohmatal na zadku, nikdy si tu příležitost nenechal ujít. Vrchol všeho byl, že máma stála vedle mě," popisuje Jana. Podle jejích slov musela matka o nevhodném chování partnera vědět, protože se často dělo přímo před jejíma očima. Nikdy se ale neohradila a dcery se nezastala, jejich vztah je tak dodnes komplikovaný, v podstatě se nevídají.
Ve společném počítači na otčímově nezaheslovaném účtu pak také našla své fotky s přiblíženým rozkrokem nebo prsy. "Jednou jsem dokonce spala a vzbudil mě zvuk foťáku, který si zapomněl vypnout. Zjistila jsem, že mám odhrnutou noční košili a on si mě takhle ve spánku fotí. Nezastavilo ho ani to, že na palandě pode mnou spal bratr. Když jsem se vzbudila tím cvaknutím foťáku a podívala se na něj, tak se zmohl jen na to, že utekl a zavřel za sebou dveře," říká.
"On chodil doma v trenkách a často se posadil, rozvalil se, roztáhl nohy a vytáhl z těch trenek penis. A několikrát ho namířil přímo na mě, když jsem seděla naproti němu. Tohle dělal pořád a bylo to hrozně nechutné. Pořád se přede mnou taky producíroval nahý. Já jsem se bála být s ním sama doma, když byla máma v práci, byla jsem zavřená v pokoji, a než abych se šla třeba najíst nebo si došla na toaletu, tak jsem byla zavřená a nevycházela ven. A to jsem se i tak bála, že do toho pokoje prostě vleze a bude něco zkoušet. Naštěstí se na to nikdy nezmohl," říká Jana.
Takové chování snášela sedm let, matka se k ní v průběhu let začala chovat velmi odtažitě, a nemohla se tak na ni obrátit s tím, že jí otčím ubližuje. Podle jejích slov jí matka začala dávat otčímovo chování za vinu. Před příbuznými ji začala pomlouvat a mluvit o ní jako o špatném člověku, který je ostudou celé rodiny. "Matka dala plně přednost jemu před vlastními dětmi. Roky nás oba s bratrem šikanovali, on mi navíc roky takhle ubližoval, to se nedalo vydržet," popisuje Jana. Z domu odešla krátce po maturitě, když měla možnost odstěhovat se na kolej poté, co začala chodit na vysokou školu. Ačkoli vystudovala univerzitu s červeným diplomem, postavila se na vlastní nohy, koupila si vlastní byt a nyní má sama malou dceru, matka se s ní nestýká a dál ji označuje za černou ovci rodiny.
"Otčímovi jsem po odstěhování chtěla hrozně ublížit, nenáviděla jsem ho. On si vůbec neuvědomuje, že po těch letech, co mě obtěžoval v tom nejcitlivějším věku, mám hrozné psychické následky," říká Jana. Roky měla problémy v sexuálním životě a nebyla schopna dosáhnout orgasmu, s partnery se nedokázala plně uvolnit. Také jí dodnes vadí některé doteky. "Občas když jsem seděla, tak přišel zezadu a sáhl mi přes ramena až na krk a zmáčkl mě, přitom se na mě lepil přirozením zezadu. Dodnes když se mi někdo takhle dotkne ramen zezadu, tak to ve mně vzbudí naprosté znechucení, i když je to třeba partner, kterého mám ráda. Ale okamžitě se mi vybaví otčím a musím říct: ‚Prosím tě, přestaň, tohle nedělej‘," popisuje.
Že by čin ohlásila, ji podle jejích slov nikdy nenapadlo. V době, kdy se obtěžování dělo, ani nevěděla, že by mohla, když nedošlo ke znásilnění. "Stála bych navíc v šestnácti úplně sama proti celé rodině," říká.
Asi před dvěma lety ale začala chodit na psychoterapii, tehdy byla těhotná a chtěla s psycholožkou řešit primárně vztah se svou matkou. Terapie jí velmi pomohla se se situací vypořádat a dnes už nemá problém o ní mluvit. Postupně se svěřila bratrovi, některým příbuzným a několika přátelům. "Nedávno jsem se seznámila s novou kamarádkou, vyprávěla jsem jí to, seděly jsme spolu doma a háčkovaly a ona mi řekla: ‚To snad není možné, já jsem nevěřila, že tohle někdo prožíval taky.‘ Úplně jsem se zděsila, kolik lidí něčemu podobnému musí čelit, ale nikdy o tom nepromluví," dodává Jana.
Že se s problémem svěřila příbuzným, se dozvěděla i její matka. "Oni počítali s tím, že po tolika letech, co jsem to snášela, to nikdy nikomu neřeknu. Nedávno, když jsem ji s kočárkem potkala na ulici, na mě pokřikovala, ať přestanu vykládat takové lži. Ona ale sama moc dobře ví, že to lži nejsou. Jen si oba mysleli, že s tím tajemstvím umřu a vezmu si ho do hrobu," uzavírá s tím, že nyní už má odvahu o situaci mluvit a snaží se být oporou kamarádkám, které zažily něco podobného. S matkou se ona ani její dcera nestýká.
