Zásluhou mnohaleté práce historiků, Zajícových sourozenců Marty Janasové a Jaroslava Zajíce, ale i díky dopisům Libuše Palachové, matky Jana Palacha, adresovaným Zajícovým rodičům, se ukázaly okolnosti tragického činu Jana Zajíce, od kterého uplynulo 54 let.
"Milá paní Zajícová! Jejich duše byly krásné, plné lásky a dobroty k druhým," napsala v prosinci 1969 v utěšujícím dopise matka Jana Palacha, jejíž syn se upálil jako první 16. ledna 1969, obdobně strádající matce Martě Zajícové.
Obrovský stres a bolest obě rodiny brzy spojily, v následujících letech se spřátelily a podporovaly. Ve svých dopisech Zajícovým si Libuše Palachová opakovaně stěžovala na samotu a beznaděj. Podle sestry Jana Zajíce Marty Janasové zápasili její rodiče s tím samým problémem a z tragické oběti svého syna už se nikdy nevzpamatovali.
"Člověk musí žít - pro druhé! Ať žije, jak žije, ale musí. Vy máte manžela a dvě děti, přece se večer sejdete, popovídáte si, ale já mám syna již ženatého, a tak bývám doma večer sama a je mi velmi teskno," svěřila se Libuše Palachová v květnu 1969 Martě Zajícové. Její dopisy zveřejnil před několika lety historik Petr Blažek v časopise Paměť a dějiny.
Deník Aktuálně.cz v roce 2019 s pomocí svědectví pamětníků i archivních dokumentů zrekonstruoval poslední dny a hodiny osmnáctiletého studenta Jana Zajíce, kterého na veřejnosti doposud zastiňuje první tragická oběť Jana Palacha.
Po smrti Palacha odjel do Prahy, aby se připojil k hladovce
Motivů, proč se Jan Zajíc 25. února 1969 upálil, bylo podle pamětníků a jeho nejbližších víc. Podle svědků byl 18letý student velmi inteligentní a citlivý mladík, navíc silně zamilovaný do své dívky Heleny Švédové.
K tragickému činu ho nepochybně přiměl fakt, že nedaleko střední průmyslové školy v Šumperku, kde studoval, vznikla po okupaci v srpnu 1968 kasárna sovětské armády. Vojáci se zde pravidelně dostávali do sporů a konfliktů s šumperskými studenty. Sověti se dokonce vloupali do internátu, kde je okradli. "Jan Zajíc na vlastní oči viděl a vnímal, jak sovětská okupace pokračuje," popsal historik Petr Blažek.
Srpnovou invazí byl tedy Zajíc zasažen stejně jako Jan Palach. Na rozdíl od značné části veřejnosti byl ale podle historika Blažka téměř denně konfrontován s okupačními vojsky i poté, co byla stažena z většiny měst.
"Zřejmě proto prožíval události na přelomu roku osmašedesát a devětašedesát velmi bolestně. Hluboce ho zasáhl čin Jana Palacha. Když devatenáctého ledna zemřel, přijel Zajíc do Prahy, aby se na místě, kde se Palach před Národním muzeem upálil, zapojil do hladovky," dodal Petr Blažek.
Jana Zajíce dokonce v tu chvíli zachytila kamera v dokumentu Tryzna slovenského režiséra Dušana Trančíka. Na záběrech je podle historika Blažka jasně patrná zarputilost, kterou měl osmnáctiletý student v sobě.
Hladovky se účastnil do 23. ledna 1969, kdy ji Veřejná bezpečností násilně ukončila. Její účastníci byli zadrženi, na služebně vyslechnuti a propuštěni. Se spolužáky ze Šumperka se Jan Zajíc v Praze zdržel až do pohřbu Jana Palacha 25. ledna 1969.
Zjitřená atmosféra v hlavním městě na Jana Zajíce zapůsobila natolik, že po návratu do školy v Šumperku nemluvil podle svědectví spolužáků o ničem jiném než o pražských zážitcích, často velmi emotivně. Byl jimi doslova plný.
Navíc se již při hladovce před Národním muzeem zmínil protestujícím kamarádům, že by svůj život obětoval stejně jako Palach, pokud to dříve neudělá někdo jiný. Když se pak vrátil do školy, začal o své oběti sebeupálením znovu přemýšlet a se spolužáky o ní častěji hovořit. Nikdo ho ale zatím nebral příliš vážně.
Navázat na Palachův odkaz
V Zajícovi uzrálo podle svědků postupně přesvědčení, že musí navázat na protest Jana Palacha. "Rozhodl se, že skupinu lidských pochodní, kterou Jan Palach v posledním dopise jako prostředku nátlaku na totalitní režim hrozil, ale neměl ji, de facto sestaví. Cílevědomě ji začal dávat dohromady, i tím je Jan Zajíc výjimečný," popsal studentovy kroky historik Blažek.
Zajíc se podle všeho domníval, že svým protestem otřese společností podobně jako Jan Palach, a dalšími živými pochodněmi ještě více vygraduje postoje lidí proti realitě, nastolené sovětskou invazí v srpnu 1968. O tom, že nad svým činem velmi a poměrně dlouho přemýšlel, svědčí i obsah jeho veřejné výzvy "Občanům republiky Československé".
Do svého činu chtěl promítnout i symboliku: hodlal se upálit na stejném místě před Národním muzeem jako Jan Palach a k protestu si zvolil symbolické datum 25. února, tedy výročí komunistického převratu z roku 1948.
Video: Měl za to, že stačí ještě jedno sebeupálení a lidé se začnou bouřit, vzpomíná na Jana Zajíce jeho sestra Marta.
Zajíc zároveň tušil, že ani jeho smrt nebude stačit k vyvolání potřebného tlaku na normalizační politiky. Přemlouval proto své spolužáky, aby ho následovali. Jedna z nich, Eva Vavrečková, mu slíbila, že se po něm zapálí 8. března.
"Řekl mi, že on sám se také upálí. Hovořil ke mně, že již měsíc o tom přemýšlí, že to provede. Že vědí o tom kluci, kteří s ním chodí do školy, a že oni jemu říkali, že to může udělat, ale že to nebrali vážně. A říkal mně, že to udělá proto, aby se v našem státě ten vývoj konečně pohnul dopředu, a že po smrti Jana Palacha se mohlo již ledaco udělat, že studenti mohli již cosi podniknout a že on sám to musí svým činem probudit," popisovala Zajícova slova později Eva Vavrečková.
"Říkal, že by bylo lepší, kdyby poté, až se on upálí, to provedl ještě někdo jiný, že by to více zapůsobilo, kdyby to byla holka, a já jsem jemu přislíbila, že bych to provést mohla," uvedla Vavrečková při následném výslechu v roli svědka do protokolu Veřejné bezpečnosti.
Zajícův spolužák Stanislav Maňásek později při výslechu na Veřejné bezpečnosti vypověděl: "V pondělí 24. února 1969 přišel o přestávce dopoledne Zajíc za mnou a řekl mně, že se vidíme naposledy, že se pojede do Prahy upálit. Já si myslel, že to nemyslí vážně, a nebral jsem to tak na nějakou váhu, a řekl jsem mu, že je blázen. Řekl mně na to, že je rozhodnut a že je to jeho věc."
Nečinnost mě ubíjí, svěřil se Zajíc kamarádovi
O duševním rozpoložení a vnitřním strádání Jana Zajíce svědčí i jeho dopis kamarádu Oldřichu Vítovi, studentu tehdejší Husovy československé bohoslovecké fakulty, s nímž držel hladovku před Národním muzeem.
"Stávka skončila, slzy oschly a zůstala jen nepřekonatelná hořkost a obrovská, nesmiřitelná nenávist. Často navečer nemůžu ani usnout. Do novin se nemůžu ani podívat, chytne mě vždycky zlost. Lidé kolem mi připadají nevšímaví a zbabělí. A když už nemají žádnou z těchto vlastností, tak jsou zase zamilováni do naší ´populární čtyřky´ (Alexandr Dubček, Ludvík Svoboda, Oldřich Černík, Josef Smrkovský - pozn. red.). Nikdo nám v našem boji nepomůže. Musíme si pomoci sami. Otázkou zůstává jak? Vydržím! Ale nesnáším nečinnost, ta ubíjí," píše Jan Zajíc.
Mladý 18letý student začal zhruba týden před svým protestem o svém upálení mluvit s kamarády, - tentokrát už dost otevřeně. Dozvěděli se o tom proto i Zajícovi učitelé na střední průmyslové škole v Šumperku.
Jeden z nich, profesor Jan Kočí, si nechal dokonce Zajíce zavolat, aby mu jeho úvahy o sebeupálení rozmluvil. Po studentově smrti pak vyšetřovatelům sdělil, že byl přesvědčen, že se mu studenta "podařilo přesvědčit, aby svůj úmysl neprováděl". I řediteli internátu Zdeňku Glossertovi Zajíc přislíbil, že se neupálí. Z dalších svědectví ale vyplývá, že už byl k oběti sebeupálením vnitřně pevně rozhodnut.
Rodina Jana Zajíce nicméně o jeho úvahách pokračovat v protestu Jana Palacha dalším sebeupálením vůbec netušila. Student ji od svých úmyslů záměrně odstřihl, i když s matkou hovořil po skonu Jana Palacha o tom, co se odehrává ve společnosti. A prožíval to - jak bylo pro něj v těchto dnech typické - velmi emotivně.
Věděl totiž, že rodina by udělala vše, aby mu v protestu zabránila. "Pokud bych jen tušil, co Honza zamýšlí, tak bych mu v tom zabránil třeba i násilím," přitakal Zajícův bratr Jaroslav.
Pro něj i jeho sestru Martu je dodnes velmi traumatizující a těžké pochopit, proč se od své rodiny v těchto těžkých chvílích zcela "odstřihl". A nic na jejich smutku nemění ani omluvný dopis, který po sobě jejich bratr zanechal.
"Maminko, tatínku, bratře, sestřičko! Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím," píše Zajíc v rozloučení s rodinou.
Před smrtí rozdal své věci
Podle Františka Langeho, spolužáka Jana Zajíce, mu jeho kamarád sdělil svůj záměr upálit se po vzoru Jana Palacha 22. února. Lange mu skepticky namítl, že tím ničeho nedosáhne.
"Takhle to dál jít nemůže. Vláda neplní požadavky studentů tak, jak slíbila. Je třeba dosáhnout, aby Rusové zase odešli, je třeba k tomu burcovat," odpověděl mu podle jeho slov Jan Zajíc. Lange se ho přesto i s dalším spolužákem snažili přemlouvat, "ať to nedělá, aby myslel také na rodinu". Zajíc je ale odbýval s tím, že "v tomto případě nejde jen o jeho osobu a pár lidí kolem, nýbrž o celý národ".
Večer před odjezdem ze svého rodiště na Opavsku do Prahy (24. února) začal Jan Zajíc rozdávat kamarádům své věci. Miroslavu Kaločovi daroval zapalovač a parte Jana Palacha. Bylo tedy zřejmé, k čemu se chystá. Spolužáci se sice pokoušeli Zajícovi jeho plány opakovaně rozmluvit, ale bez úspěchu. "Nedal na přesvědčování učitelů a kamarádů, a dokonce odjel s jedním z nich - Janem Nyklem - 25. února vlakem do Prahy," shrnoval dění historik Blažek.
Dokonce i Nykla Jan Zajíc přesvědčoval, že by měl být součástí následného sebeupalování. Ten to ovšem odmítl a Zajíc už na přítele dál nenaléhal. Do Prahy spolu jeli proto, aby Jan Nykl lidem zprostředkoval Zajícův odkaz a taky předal spolužačce Evě Vavrečkové lístek od úschovny zavazadel s již připravenými hořlavinami pro její následné sebeupálení.
Měl jsem z toho strašnou hrůzu, vypověděl svědek tragédie
Zajíc dorazil do Prahy 25. února 1969 nakonec i se dvěma spolužačkami Dagmar Adámkovou a Blankou Škrobánkovou, s nimiž se potkal ve vlaku.
Původně se chtěl upálit na stejném místě jako Jan Palach, s tím, že se na tragický čin připraví v toaletách Národního muzea. Tam ale bylo zavřeno. Student si proto našel dům č. 37, což je zadní trakt domu č. 39 na Václavském náměstí. Na toaletách zmíněné budovy č. 37 se polil hořlavinou a vyrazil ven. Z předem zakoupené koudele a vařečky chtěl s největší pravděpodobností udělat pochodeň, vyběhnout s ní na Václavské náměstí a až tam se zapálit.
"Dopadlo to ale jinak," popsal poslední okamžiky Zajícova života historik Petr Blažek. Plamen na studenta pravděpodobně neplánovaně přeskočil dřív, než stačil vyjít ven z průjezdu. Jeho tělo vzplanulo a začalo prudce hořet, takže se rozběhl nesprávným směrem. Namísto toho, aby vyběhl na Václavské náměstí, zamířil v šoku už v průchodu domu č. 39 do vnitřních dveří, vystoupal do mezipatra, tam upadl a zemřel.
Dělník Karel Moravec byl spolu se svým kolegou z firmy PSO na místě bezprostředně po tragédii. Do policejního záznamu pak vypověděl: "Když jsme vešli do dveří, které vedou na schodiště, ukázali mi na odpočívadle lidi, že tam leží člověk. Viděl jsem na zemi ležet osobu hlavou k zábradlí, jak hoří… Osoba již nemluvila, podle mého názoru již byl mrtev… Nějaký pán křičel - hoďte na něj kabát, a jelikož jsme ho neměli, tak jsem seběhl, vzal od muže kabát a pokoušel se osobu na zemi ležící uhasit," popisuje tragický konec Zajícova života svědek Karel Moravec.
"Viděl jsem ležet člověka otočeného obličejem ke stěně. Jeho tělo bylo celé popelavé, již nejevilo známky života, ale ještě stále z něj vycházely pramínky šedavého kouře. Podle mých propočtů to muselo být tak pět, maximálně deset minut po činu. Po celém těle se rozprostíral matný šedavý pokryv a oblečení nebylo vůbec k rozeznání. Měl jsem z toho strašnou hrůzu a obával jsem se těla dotknout, zejména také proto, že jsem byl v průchodu úplně sám," popisuje jiný ze svědků tragického momentu Miroslav Dvořák.
Podle pitevní zprávy nevypil Jan Zajíc těsně před smrtí žádnou žíravinu, což byla jedna z původních verzí, vztahující se k tragické události.
Jan Nykl mezitím odnesl Zajícovo prohlášení studentu tehdejší Husovy československé bohoslovecké fakulty Univerzity Karlovy Oldřichu Vítovi, kterému předal dopis a blánu s textem provolání Občané republiky Československé k rozmnožení. Jan Zajíc chtěl, aby se jeho text dostal ke studentům a aby se o jeho protestu vědělo.
Podle historika Petra Blažka se o něm nakonec v dobovém tisku hodně psalo a mluvilo. Studenti ale podle něj zaznamenali i rozpačitou reakci vedení Svazu vysokoškolského studentstva, když mu přinesli provolání Jana Zajíce. Každý totiž musel podepsat, že převzal rozmnoženou kopii.
Pohřbu Jana Zajíce ve Vítkově na Opavsku se zúčastnilo zhruba deset tisíc lidí. V Praze, kde si původně přál být pohřben, už úřady rozlučkovou ceremonii nepovolily. Katolický obřad v Zajícově rodišti se odehrál v tradičním dobovém duchu s černou a bílou nevěstou i se zlomenou svící.
"Ze všech následovníků Jana Palacha mu byl Jan Zajíc nejvíce podobný. Charakterem, nasazením, zaníceným vztahem k historii i literatuře," doplnil Petr Blažek.
Spojeni v zármutku i naději
"Já nemohu dát na hrob ani fotografii. První se ztratila, je na hřbitovní správě, a druhou sebral (po zavření hřbitova) člověk, kterého pravděpodobně někdo sledoval, ale bojí se říci naplno jeho jméno. Loupí prý i kytky z hrobu. Člověk žasne nad tou otrlostí!" napsala v únoru 1970 Libuše Palachová rodičům Jana Zajíce Martě a Jaroslavovi.
"Za týden mají naši hoši svátek, svátek, který slavíme slzami a bolestí. Proč jen byli tak čistí? Oč se vede lépe lidem opačného charakteru. Jaká to nespravedlnost - za darovaný život, za nejčistší myšlenky, taková odplata. Se vzpomínkami na vše, co nás pojí," dodala matka Jana Palacha.
Československo pohltila v té době už naplno normalizace, čistky a strach z represí komunistického režimu, na které si většina lidí ještě z padesátých let minulého století pamatovala. "Smutno je mi, velmi smutno a snad již ani jinak nebude. Vzpomínám na oba naše Jany," píše Palachova matka rodičům Jana Zajíce v březnu znovu.
"Obavy komunistického režimu z velkých pouličních demonstrací v souvislosti s připomínkou sebeupalování se nakonec naplnily až po dvaceti letech. V lednu 1989 se odehrála série velkých protirežimních demonstrací v centru Prahy. O několik měsíců později již bylo možné činy Jana Palacha i Jana Zajíce znovu svobodně připomínat," dodal historik Petr Blažek.
Video: Nepřekvapuje mě, že měl Palach zbraň, nebyl to běžný kluk, vymykal se, říká historik Petr Blažek (25. 2. 2019)
