Madison - Skupina opic makak rhesus, která dostává o třetinu méně jídla, žije v průměru déle a v lepší zdravotní kondici než obdobně složená skupina opic, které jedí, kolik chtějí.
To je nynější závěr dvacet let trvající studie, na který vědci netrpělivě čekali. Potřebovali si totiž potvrdit předpoklad, že i primáti se díky menšímu příjmu potravy v průměru dožívají vyššího věku.
Poznatek chtějí vědci využít i pro člověka. Jak? Kromě očekávatelného doporučení, že bychom měli méně jíst, se vědci snaží najít lék založený na nových poznatcích: Ovšem ne tak drastický jako hlad.
Hladovění prodlužuje život
Už ve třicátých letech minulého století zjistil profesor americké Cornellovy univerzity Clive McKay, že hladovění vede k delšímu životu laboratorních zvířat. Od té doby se ukázalo, že to je nejspolehlivější metoda, jak zvířatům život prodloužit. Ale stejně není úplně jasné, proč tomu tak je.
Když dával profesor McKay laboratorním potkanům o 40 procent méně kalorií, než je normální dávka, zvířata žila asi o třetinu déle. Do dnešních dnů se ukázalo, že nižší dávky potravy (samozřejmě ne tak nízké, aby živočich zemřel hlady) prodlužují život i dalším organismům, od kvasinek po psy.
Přestože se zdá logické, že by to mohlo platit i pro člověka, nedalo se to z dosavadních experimentů věrohodně odvodit, protože člověk se od jiných živých organismů přece jenom liší.
Neplatí pro podvýživu ani pro anorexii
Nedají se využít pozorování z velmi chudých zemí trpících hladomory. Tam lidé umírají na podvýživu, protože jejich strava postrádá dostatek živin a dalších potřebných složek potravy, jakou jsou třeba vitamíny nebo minerály.
Z hladovění nemají prospěch ani lidé trpící chorobu zvanou mentální anorexie, jež se projevuje ve vyspělém světě zejména u mladých dívek, které chtějí vypadat jako modelky. V tomto případě nemocní jedí až tak málo, že se potácejí na hranici smrti a někdy doopravdy hlady umřou.
Opice pomohly hledat odpověď
Američtí vědci tedy zahájili v roce 1989 studii ve Wisconsinském národním středisku pro výzkum primátů. Zařadili do něj třicet samců druhu makak rhesus (Macaca mulata) ve věku od sedmi do čtrnácti let. O pět let přidali šestnáct samců a třicet samic.
Zvířata byla rozdělena do obdobných skupin, z nichž jedna byla postupným snižováním dávek potravy navedena na režim, v němž opice konzumovaly asi o třicet procent výživově hodnotného jídla méně.
V pátečním vydání prestižního vědeckého časopisu Science nyní vědci popsali výsledky pokusu, které jsou zcela přesvědčivé.
Méně předčasných úmrtí, méně chorob
Dodnes zůstalo v experimentu naživu třiatřicet opic. Třináct z nich ve skupině s volným přístupem k potravě a dvacet ve skupině s omezenou stravou. Jinak vyjádřeno: z opic, které jedly, kolik chtěly, zemřela za tu dobu polovina, avšak z opic s menším množstvím potravy zemřela jen pětina.
Makakové rhesus se v zajetí dožívají v průměru 27 let, zatím nejstarší opice v tomto experimentu má 29 let.
"Kalorické omezení zpomalilo proces stárnutí a zpomalilo rozvoj chorob spojených s vyšším věkem," zhodnotil v tiskové zprávě Wisconsinské univerzity v Madisonu jeden z vedoucích autorů studie profesor Richard Weindruch.
Výskyt nádorů a onemocnění srdce a cév byl u méně krmené skupiny opic o polovinu nižší než u druhé skupiny. "Zlepšila se tak kvalita života ve stáří," hodnotil Weindruch.
Vědci ještě musí v dalších sériích pokusů zjistit jinou velmi podstatnou skutečnost: zda se mezi oběma skupinami opic projevují ve stáří rozdíly v činnosti mozku. Zatím jenom z vnějších pozorování poznali, že části mozku, o nichž se ví, že zodpovídají za řízení pohybu i za řešení problémů, jsou lépe zachovány u méně krmených makaků rhesus.
Duševní pohoda? Nikdo neví
Protože člověk také patří mezi primáty, mají nyní vědci opět lepší argumenty pro tvrzení, že i pro lidi platí: méně jídla (ovšem kvalitního) vede v průměru k dosažení vyššího věku v lepší zdravotní a zřejmě i mentální kondici.
Jinou věcí může ovšem být duševní pohoda. Žít stále s pocitem hladu nemusí být nijak příjemné. I proto si nikdo netroufne lidem doporučit, o kolik by měli jídelní dávky snížit. Vědci se spíše drží obecně platného doporučení, že přejídání se a nevyvážená strava nejsou dobré.
Pokoušejí se spíše nové poznatky využít jinak.
Vliv genů
Už před sedmi lety zjistili badatelé z Massachusettského technologického institutu, že přidání genu, zvaného Sir2, do kvasinek vede k delšímu dožití těchto jednoduchých organismů. Ale hlavně tehdy, když kvasinky nemají dostatek potravy. Jinak se totiž další látky, které zlepšují fungování genu Sir2, přesunou do zpracování potravy, a na posilování "genu dlouhověkosti" jich už mnoho nezbude.
Před dvěma lety zase výzkumníci ze Salkova ústavu biologických studií ve městě La Jolla v Kalifornii, našli v háďátku (parazitické hlístici Caenorhabditis elegans) gen další. Označili jej Pha4. Když vědci jeho činnost uměle zvýšili a současně zmenšili příděl potravy pro háďátko, život hlístice se prodloužil.
Budoucí lék?
Výzkumníci tedy přemýšlejí, jak by se dalo vlivu těchto i dalších genů využít. Například tím, že by uměle vyrobili bílkoviny, jejichž vytváření v organismu tyto geny řídí. Kdyby se pak z těchto bílkovin podařilo vyrobit lék, možná by prodloužil lidský život i bez hladovění.
Ale to je zatím daleká budoucnost.
Zatím nezbývá než spoléhat na to, že lidský život prodlužuje kvalitní strava v nepřehnaném množství, a dále pak k němu přispívá dostatečná fyzická ale i duševní aktivita. A pak ještě člověk stejně potřebuje pořádnou dávku štěstí, aby se mu vyhnuly nemoci či nehody.
