Dublin (od našeho zpravodaje) - Non, nee, níl. Tři referenda o reformě Evropské unie a třikrát ne.
Takový je výsledek lidového hlasování o euroústavě i její nástupkyni v podobě Lisabonské smlouvy, kterou Irové odmítli. Pátek třináctého byl pro příznivce evropské integrace opravdu smolný.
Jaký dopad to bude mít na irskou politiku? A pokusí se Brusel vyjednat v pořadí již třetí verzi základního dokumentu EU pro 21. století?
Prozatím jsou všechny možnosti otevřené. Jisté je jen to, že mezi politiky a občany, a to jak v rámci celé EU, tak v Irsku, zeje propast. Jinak si totiž nelze vysvětlit, že usilovná kampaň většiny rolnických organizací, odborů a dokonce i opozičních politických stran nedokázala voliče přesvědčit, že Lisabon neznamená konec prosperity a nezávislosti "keltského tygra".
Pořádně horké chvilky čekají především premiéra Briana Cowena, který do kampaně za referendum naskočil za Bertieho Aherna, jehož dostihla aféra s úplatky.
Taoiseacha, jak zní oficiální titul Cowena, totiž čeká příští týden nezáviděníhodná cesta do Bruselu, jeho vůbec první ve funkci předsedy vlády. A hned ho čeká vysvětlování, co se Irům na eurosmlouvě vlastně nelíbí.
Premiéra to ale nebude, podobnou situaci zažil v roce 2001 - tehdy jako ministr zahraničí zase v sídle EU čelil dotazům, co je pro Irsko špatné ve smlouvě z Nice. I tento reformní plán totiž Irové před sedmi lety v referendu torpédovali.
Evropa má nyní v zásadě tři možnosti, jak s irským ne naložit. Všechny ale znamenají, že EU bude v reformách přešlapovat na místě.
Tři scénáře pro Evropu
První, zřejmě nejschůdnější scénář, by mohl kopírovat "repete" hlasování o Nice z roku 2002. Tehdy si totiž Irové vymohli doplňky a následně už smlouvě v opakovaném referendu dali zelenou.
Irové by tak mohli za rok smlouvu s národními dodatky schválit, čímž by se proces ratifikace dotáhl do konce. Nejprve bude ale nutné zjistit, co je pro irské občany na odmítnuté smlouvě nepřijatelné.
Druhou, zdaleka nejhorší možností, je tvářit se, že se nic nestalo. Takový postup EU zvolila v případě francouzského a nizozemského ne a dost dlouho trvalo, než Brusel definitivně euroústavu pohřbil.
Třetí možností je vrátit se za jednací stůl a projednat v pořadí již třetí reformní smlouvu. To by ale zabralo možná i několik let, podobně jako přechod od ústavy k reformní smlouvě.
EU pojede podle starého jízdního řádu. Zatím
Otázkou je, jak dlouho EU bez zásadního reformního dokumentu vydrží. Prozatím totiž bez Lisabonu pojede "postaru", což minimálně znamená stop rozšíření a další vleklé debaty kolem systému hlasování, který už před Lisabonskou smlouvou torpédovali Poláci.
České předsednictví čeká každopádně za půl roku pořádný kus práce. Málokdo v Bruselu totiž věří, že se plán B podaří najít do konce roku.
