Analýza - Filmaři byli rychlejší: už máme filmy o tom, jak zabránit asteroidu, aby se rozplácnul o Zemi. Vědci si jsou méně jisti, jak na to jít. Ale nápady mají. Jeden třeba před dvěma lety představili na výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy (AAAS).
"Nedokážeme zabránit hurikánu, ale dokážeme odvrátit srážku asteroidu se Zemí," tvrdil tu sebevědomě Russel Schweickart, bývalý astronaut a zakladatel Asociace kosmických výzkumníků.
A spolu s kolegy navrhoval: vyšleme k nebezpečnému asteroidu kosmickou loď, která pak poletí vedle něho. Čistě gravitační síly, působící mezi oběma objekty, a nic jiného, budou stačit na vychýlení asteroidu z dráhy, případně sníží jeho rychlost. Takže až pak přiletí k místu propočítané srážky, Země už tam nebude.
Když ne gravitace, tak vodíková bomba
Koncept se ovšem dá použít jenom proti asteroidům, čili planetkám, objeveným hodně dlouho dopředu. Takže ze Země vyslané kosmické plavidlo by mohlo vedle planetky cestovat dost dlouho na to, by ji gravitačně vyšinulo.
Ve hře tedy i nadále zůstávají další, už dříve diskutované postupy.
Zejména výbuch vodíkové bomby, nejlíp několik kilometrů od asteroidu. Při tom by se velká část jeho povrchu zahřála a odpařila. Uvolněná energie by pak měla těleso lehce vychýlit z jeho původní dráhy. Přímé rozbití planetky se nedoporučuje, protože některé kousky by mohly pokračovat v letu původním směrem a Zemi stejně zasáhnout. Na to už ostatně taky přišli filmaři a natočili to.
Nabarvíme, osvítíme...
Další scénáře jsou už zase méně razantní.
Podle jednoho by se malé kosmické těleso odchýlilo z dráhy poté, co by je pozemská sonda nastříkala bílou barvou. Bílá totiž zvyšuje odrážení slunečních paprsků, takže by se změnila rovnováha sil ze slunečního záření a dráha by se nepatrně posunula.
Dalším zvažovaným postupem je umístění obrovského zrcadla ve vesmíru. Odtud by se odrážely sluneční paprsky na blížící se planetku. Její povrch by se ohřál a unikající plyny by pak podle fyzikálního zákona akce a reakce změnily její dráhu natolik, aby Zemi minula.
Místo zrcadla by podle jiných plánů mohl zaskočit výkonný laser umístěný na oběžné dráze Země, který by na objekt soustředil svůj světelný paprsek. Teplo by z objektu uvolňovalo plyny, a tak dále, to už známe.
Jistota? Ale kdeže
V teorii to všechno vypadá pěkně.
A pak přijde skutečnost. Pondělní asteroid vyvolal ještě větší mrazení v zádech, než jaké astronomové cítí, když si vzpomenou na planetku s kódovým označením 2002 MN. Ta v červnu 2002 minula Zemi o 120 000 kilometrů, tedy zhruba ve třetině vzdálenosti, v níž obíhá Měsíc.
Objekt se přiblížil od Slunce, a skryl se tak před objektivy dalekohledů v jeho paprscích. Pak kolem Země proletěl tak rychle, že jej nezachytila žádná z automatických kamer, které oblohu sledují. Teprve tři dny poté, když už byl dostatečně daleko, jej zjistila kamera na observatoři v americkém státě Nové Mexiko.
Kdyby asteroid letěl o astronomický kousek vedle, mohl vrazit do Země. Ani bychom nevěděli jak.
Jedna záchrana nestačí
Ale ono je stejně dobře, že chytré hlavy věnují tolik přemýšlení tomu, jak zachránit lidstvo před ohrožením z vesmíru. Aspoň víme, že kdybychom se o něm dozvěděli včas, nemuseli bychom skládat ruce do klína.
Jinou věcí je, že jsme ohroženi i jinak. Globální změnou klimatu, kterou zvětšujeme, když pálíme fosilní paliva. Anebo nemocemi, které si způsobujeme přejídáním a nedostatkem pohybu. O chorobách způsobených kouřením ani nemluvě.
To jsou problémy možná ještě nebezpečnější. Ale moc s nimi zatím pohnout nedokážeme. A to jsou viditelnější než jakýsi veliký balvan, který teď třeba letí kdesi v kosmických dálavách.
