České Budějovice - Kůrovec je brouk o velikosti nejvýše půl centimetru. Americká družice Landsat TM 5 nad ním přelétává ve výšce osmi set kilometrů. Odtud pak velmi přesně zjišťuje, jak tento malinký brouk ovlivňuje Šumavu.
"Kůrovec způsobuje dopady, které vidíte i z vesmíru. Současně však pozorujete, že masivní holosečná těžba může mít vliv ještě mnohem větší. V současné době je zřetelné, že se šumavská příroda v bezzásahové oblasti přirozeně obnovuje," shrnuje poznatky Martin Hais z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Příroda znovu ožívá
Kůrovcová kalamita na Šumavě je oblíbeným tématem, na němž se snaží zviditelnit kdekterý současný i minulý politik. Martin Hais však politikem není.
Je vědcem, který už víc než pět let analyzuje družicové snímky Šumavy.
"Můžeme zpracovávat družicové snímky více než dvacet let zpátky, a postihnout tak celý průběh takzvané kůrovcové kalamity i zásahů proti ní," vysvětluje.
Lýkožrout a Šumava
Ještě před dvěma staletími rostly na Šumavě smíšené lesy. Smrky dominovaly až ve výškách nad 1000 metrů. Po velkých polomech v 19. století zde však Schwarzenbergové, majitelé panství, nechali vysázet smrky, které rychle rostou. Část jich dovezli z klimaticky jiných oblastí Rakouska-Uherska. Ale zamokřená půda růst smrku zpomaluje. Proto se stavěly odvodňovací kanály, které snížily přirozenou schopnost krajiny udržet vodu.
To se pak vymstilo v dobách sucha. Kůrovec, přesněji lýkožrout smrkový, je brouk, který žije pod kůrou smrků a vyžírá vodivá pletiva. Zdravý strom se mu brání tím, že zalévá chodby kůrovce mízou. Za přílišného sucha však strom nemá dost vody na vytváření obranné mízy. K rozšíření kůrovce na Šumavě významně přispěly i kyselé deště, které stromy oslabují.
Souhra těchto příčin vyústila v přemnožení kůrovce v německé části Šumavy již v letech 1983 a 1984 po dvou větrných polomech. Po nich nechala správa bavorského národního parku pokácený les přirozenému vývoji. Rozmnožil se zde kůrovec a pronikl i do české části. Zcela bezzásahový režim se však uplatňuje pouze na asi tří procentech rozlohy národního parku. Na okolním území se používají lesnické metody k odstranění nemocných stromů a jako ochrana před šířením kůrovce ven z parku.
"Po roce 2005 je na nich docela jasně vidět, že se příroda v bezzásahové oblasti Národního parku Šumava už po kůrovcové kalamitě zase postupně sama oživuje," říká.
Naopak plochy, kde se stromy kácejí ve velkém, takzvané holoseče, se přehřívají, půda na nich se vysušuje.
"Podmínky tu pak připomínají poušť. Důsledkem je, že nově vysazeným stromkům se jen obtížně daří a obnova postupuje pomalu," hodnotí doktor Hais.
Třicetimetrový čtverec stačí
Družice Landsat TM 5 oblétá Zemi po dráze, která umožňuje, aby byla jednou za šestnáct dní nad stejným místem. Snímá viditelné i infračervené záření.
Data z této družice, která distribuuje Americká geologická služba (USGS), umožňují rozlišení plochy o velikosti třicet krát třicet metrů. "To pro potřeby posouzení stavu lesního porostu jako celku bohatě stačí," uvádí doktor Hais.
Snímky vypovídají
Snímky Šumavy pořízené ve viditelném a zejména v infračerveném spektru mohou ukázat změnu zdravotního stavu lesa. Například strom trpící nedostatkem vláhy je stále zelený, ale v blízkém infračerveném spektru má mnohem vyšší odrazivost. Podle charakteristického spektrálního projevu je možné identifikovat i holé seče.
"Ze snímku tedy podle odrazivosti okamžitě poznáme, v jakém stavu je porost na zemi," ujišťuje doktor Hais. "A my tedy velmi jasně vidíme, že se střed Národního parku Šumava, v němž se nesmí kácet a příroda je ponechána přirozenému vývoji, zase vrací ke stavu před kůrovcovou kalamitou. Zejména v německé části, kde rozpad smrčin začal dříve než u nás, jsou už dnes více než dvacetileté stromy."
Přirozeně se vyvíjí i bylinné patro. A protože je vývoj ponechán na přírodě, vyrůstají tu nejenom smrky, ale z nalétaných semen i další dřeviny, třeba jeřáby. "Příroda si tu sama upravuje strukturu lesa," říká Hais.
Horko na holinách
O teplotě na Šumavě zase vypovídají snímky pořízené v termální části spektra.
Zdravý les vypařuje vláhu, nevpustí sluneční paprsky až k půdě, a je zde tedy celkově chladněji než v lese, v němž řada stromů odumřela vlivem kůrovce.
Avšak i uschlé stromy ještě stačí stínit. Padlé kmeny zásobují živinami ostatní vegetaci, kořeny nových stromů jsou tu ve stínu. Stále se tu ještě daří udržovat mikroklima vhodné pro rychlý růst nové vegetace, a tím i semenáčků budoucího lesa. A to se na termálních snímcích z vesmíru dá rozpoznat.
Největší horko je však na holinách, tedy na místech, kde vznikly holé seče. Během těžby bývá odstraněno i bylinné patro včetně semenáčků, které čekají na svou příležitost. Na takových plochách už nemá co stínit ani udržovat stabilnější prostředí, takže teploty ve dne na slunci dosahují klidně i čtyřiceti stupňů, kdežto v noci hned prudce klesají.
Když do tohoto vysušeného pekla zaprší, voda odplavuje kvalitní půdu, protože ji v krajině nemá co zadržet. A ještě se zvyšuje riziko povodní.
Přirozeně to jde lépe
Po čase i holé seče zarůstají rostlinami obvyklými na rumištích, které však opět konkurují semenáčkům, a tak je obnova lesa opět znesnadněna.
Naopak les ponechaný svému osudu po rozpadu vlivem kůrovce se prosvětlí a uplatní se semenáčky čekající na svou příležitost.
Zde tedy dochází k obnově již během napadení a rozpadu dřevin, navíc je taková obnova zadarmo.
Hospodářský les je jiný
Martin Hais neodmítá kácení v lesích, které napadne kůrovec.
"V hospodářských lesích, které se udržují kvůli maximální produkci dřeva, má odstraňování nemocných stromů svůj smysl," říká.
Pro jádrové zóny Národního parku Šumava je však bezzásahový režim nejlepší.
"Když chceme přírodní les, tak ho nejlíp získáme tím, že ho tam necháme normálně růst. Snímky z družice dokazují, že mu kůrovec nemůže ublížit," uzavírá doktor Hais. "Přírodní les se zase vzpamatuje, jako to dělal vždycky v minulosti, dávno předtím, než začal člověk v lesích hospodařit."
