Brno - Přes půl milionu lidí v České republice marně hledá práci. To, že jsou závislí na finanční pomoci od státu nebo od příbuzných, jim na náladě nepřidá. Jenže ještě horší je, když cestou za novým místem narazí na špatně fungující úřady, personální agentury i na hloupost.
Sestavili jsme žebříček osmi nejotravnějších překážek, přes které musíte přejít, když hledáte zaměstnání. Vychází z konkrétních příběhů desítek lidí, s nimiž redakce Aktuálně.cz mluvila.
Tím nejčastějším je IGNOROVÁNÍ a poznala jej drtivá většina těch, kdo se rozhodli aktivně si hledat práci sami.
"Rozeslala jsem mailem na padesát životopisů. Přišly mi celkem čtyři odpovědi, z toho tři zamítavé. Nestála jsem těm lidem ani za to, aby mi napsali, že je třeba místo obsazené," popsala obvyklou zkušenost Monika Benešová z Plzně.
Podobně odrazující je pro uchazeče o práci také NEZÁJEM, na který naráží v některých personálních agenturách. "Obešla jsem řadu personálních agentur a v drtivé většině jsem narazila na totální nezájem. Řekli mi, abych poslala životopis a sledovala jejich internetové stránky, jestli něco nenabízí. Očekávala jsem radu a pomoc, té jsem se ale nedočkala," přiblížila Anna Krahulcová z Brna.
Ti, kdo podobě jako ona vyzkoušeli více personálních agentur, upozorňují, že nelze odsoudit všechny šmahem, mnohde jsou opravdoví profesionálové, kteří se nezaměstnaným snaží pomoci.
Do těchto agentur ale obvykle míří člověk až poté, co má za sebou NÁVŠTĚVU ÚŘADU PRÁCE. I když i tady si někteří své vlastní úřady pochvalují, jiní mají zcela opačné zkušenosti.
"Návštěva pracáku pro mě znamenala pokaždé vystát několikahodinovou frontu. Nedočkala jsem se rady, ani pomoci. Navíc jsem musela paní přesvědčovat o tom, že mají na úřadě opravdu poradce, který pomáhá hledat práci v rámci EU. Když jsem si existenci takového člověka obhájila a povedlo se mi zjistit, kde sedí, vybavila mě dáma, která tuhle funkci plní, několika internetovými adresami, ať se na ně podívám," popisuje svou zkušenost Zuzana Dudová.
Neurvalost a neznalost? Běžné
Čím zkušenější zaměstnanec, tím větší výhra? Řada personalistů si to zřejmě nemyslí. A často si na adresu uchazečů neodpustí nepřípustné NARÁŽKY NA VĚK.
"Přišla jsem o práci těsně před padesátkou a zažila jsem to několikrát. Jednou jsem byla vyřazena z výběrového řízení, protože bych nezapadla do mladého kolektivu. Na jiném místě se mě při pohovoru ptali, kdy půjdu do penze. Jindy se po telefonu dotazovali nejprve na vzdělání, zkušenosti a pochvalně je komentovali. Pak se ale zeptali na ročník narození, a když jsem jim ho řekla, s komentářem se nepárali. Řekli, že to tedy nepůjde, děkujeme, nashledanou," vyjmenovala některé ze svých špatných zkušeností Vlasta Pecková z Prahy.
Řada společností má vlastní označení pracovních pozic, které jsou ale pro vnější svět těžko odhalitelné. Člověka, který hledá práci, pak MATOUCÍ NÁZEV PROFESE může zbytečně odradit nebo naopak připravit o čas.
"Mám ekonomické vzdělání a v jedné personální agentuře mě poslali na konkurz na pozici označenou jako advisor. Předpokládal jsem, že půjde o finanční poradenství. Až při pohovoru jsem zjistil, že dělám konkurz na podomního prodejce pojištění. Tedy něco, co v žádném případě nechci dělat," uvedl příklad devětadvacetiletý Jiří Stránský z Hradce Králové.
Znalost cizích jazyků je na mnoha místech samozřejmostí. Co si ale má uchazeč myslet, když firma nároky na něj kladené NEUMÍ OTESTOVAT?
Valentina Berndorff se například ucházela o práci u státní agentury, která požadovala výbornou znalost dvou světových jazyků jako jednu ze základních podmínek pro uchazeče. "Znalosti jsme měli prokázat v testu. Upozorňovali nás, že jde o velmi obtížné otázky, ale že na každý jazyk máme hodinu a půl. První otázka v testu z angličtiny ale zněla: jaká je správná odpověď na otázku ,jak se máte?'. A možné odpovědi byly: dnes je slunečno, mám se dobře a mám zpoždění. Na této úrovni byl nejen celý zbytek testu, ale i celý test z druhého jazyka," vypráví Berndorff, která měla z obou jazyků státní zkoušku.
Korunu všemu nasadil ředitel této agentury, který ji při posledním kole pohovoru odmítl s tím, že je „příliš mladá" a že na pozici potřebuje někoho s odbornými jazykovými zkušenostmi.
Tento ředitel by spadal i do další kategorie. Jedním z nejzákeřnějších jedů, které dokážou spolehlivě zahubit chuť na pozici pracovat, je NEURVALOST personalisty.
Vyslechnout si historku na tohle téma není nijak složité. Nevychovance u pohovoru zažil snad každý, kdo nějakou dobu hledal práci. "Kamkoliv přijdete, všude se vás ptají, jak vysoký plat byste si představovali. Většinou po vaší odpovědi personalisté pokývají hlavou a obvykle nereagují. Ale jednou na mě jeden vypálil: vy jste se zbláznil, člověče, tady nejste v Praze," přiblížil svůj zážitek Petr Tesař z Hradce Králové.
| Čtěte také: Mladí a nechtění. Lidí bez zkušenosti s prací přibývá Jak v Česku mizí práce: ztratilo se 98 tisíc míst Osm tisíc jako minimální mzda? Může být i dvojnásobná |
Když už nějakou dobu obcházíte pohovory, už máte solidní představu, co vás kde čeká. Někteří personalisté nebo budoucí šéfové ale mají potřebu zpestřit pohovor nečekanými dotazy. Někdy jde ale o tak NESMYSLNÉ OTÁZKY, že uchazeče spíš otráví.
"Při pohovoru ve čtvrtém kole na pozici obchodního zástupce se mě šéf společnosti najednou zeptal, čím jsem chtěla být v první třídě. Odpověděla jsem, že letuškou, jako většina děvčat, a myslela jsem si, že šlo o otázku pro uvolnění atmosféry. Ale pan ředitel se toho chytil a zajímal se o to, zda už tedy nechci být letuškou. Pak jej zajímalo, proč jsem tehdy letuškou být chtěla a nyní už nechci. Pak už jsem vůbec netušila, kam rozhovor směřuje, a co tím prokazuji. Připadala jsem si jako pitomec," uvádí jeden příklad za všechny Lucie Dvořáková z Prahy.
