Washington/Praha – Byl to obyčejný balíček žvýkaček, koupený 26. června 1974 v obyčejném americkém supermarketu jedním docela obyčejným zákazníkem. Nákup v hodnotě pouhých 67 centů přesto neupadl v zapomnění ani po 40 letech. Šlo totiž o první případ, kdy byl v maloobchodu použit čárový kód.
Historie dnes už důvěrně známého vynálezu se začala psát v roce 1949 na jedné z pláží floridského města Miami, na níž seděl ani ne třicetiletý inženýr Norman Joseph Woodland. Během druhé světové války se podílel na vývoji americké jaderné pumy, ale teď mu hlavou táhly mnohem přízemnější myšlenky. Jeho vědecký kolega z Drexelova technologického institutu Bernard Silver mu totiž pár měsíců předtím pověděl o stížnosti jistého obchodníka, jemuž přišlo klasické markování zboží u pokladen pomalé.
Zdánlivě banální problém Woodlanda zaujal. Už na počátku mu bylo jasné, že nezbytnou podmínkou jeho vyřešení bude vymyslet nějaký druh kódu, jenž by byl jedinečný pro každý jednotlivý druh zboží. Jakožto bývalému skautovi mu na mysli vytanula Morseova abeceda. Jak tak Woodland seděl na miamské pláži, začal prsty do písku kreslit zprávu složenou z teček a čárek. Pak ale bezděky přitáhl ruku k sobě, takže se z teček staly dlouhé tenké linky. Tak se podle Woodlandova pozdějšího vyprávění zrodil nápad, jenž způsobil revoluci v nakupování.
Původně bílé na černém
Spolu se Silverem začal Woodland myšlenku rozvíjet. Na základě optického systému, který sloužil v kinech k synchronizaci zvuku a obrazu u filmů, vyvinuli čtečku čárového kódu a spolu s kódem samotným si ji nechali v roce 1952 patentovat. Zajímavostí je, že tento původní návrh počítal s bílými linkami na černém podkladě - tedy přesně opačně, než je tomu dnes.
Kromě klasické lineární podoby čárového kódu byla součástí patentu také varianta založená na různě širokých soustředných kružnicích. Obrazec podobný lukostřeleckému terči měl tu výhodu, že mohl být nasnímán z jakéhokoliv úhlu.
Woodland, jenž se mezi tím stal zaměstnancem počítačového giganta IBM, nabídl systém svému chlebodárci. Firma sice projevila zájem, nakonec ale od dalšího vývoje ustoupila s tím, že technika ještě nedospěla do potřebného stadia.
Cestu prorazila auta
Metoda se naopak osvědčila v automobilovém průmyslu. Zavedení skenovacího zařízení v jedné z továren General Motors prokazatelně přispělo ke snížení počtu chyb při expedici dílů.
Z hlediska maloobchodu slibovaly čárové kódy rychlejší odbavení zákazníků při současném snížení počtu zaměstnanců. Přes tyto zjevné výhody obchodníci se zaváděním novinky dlouho váhali. K prvnímu komerčnímu nasazení čárového kódu při prodeji došlo až koncem června 1974 v městečku Troy v americkém Ohiu.
Ani poté ale žádný z velkých obchodníků nechtěl do nové technologie investovat. Všichni raději vyčkávali, co udělá konkurence. Svým způsobem to celé věci prospělo, protože bylo dost času na vytvoření jednotných standardů a vylepšení čteček. K masovějšímu nasazení čárového kódu v obchodech tak došlo až v 80. letech.
První ve východním bloku
V té době se o využití této technologie začalo uvažovat i v Československu, jež v roce 1983 vstoupilo jako první země východního bloku do mezinárodního sdružení IANA EAN, které určuje standardy pro identifikaci a automatický sběr dat. Dva roky poté byl v pražském Domě elegance spuštěn pilotní projekt obchodního domu využívajícího čárové kódy, jenž měl být vzorem pro ostatní státy tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP).
Zavádění čárových kódů do obchodní praxe však v Československu postupovalo velmi pomalu. Domácí výrobci v osmdesátých letech tiskli čárové kódy na obaly jen výjimečně, a když už, tak většinou jen na zboží určené pro vývoz na západ. Typickým příkladem byl národní podnik Čokoládovny. Ten sice v rámci Československa patřil k průkopníkům, ale kódem zpočátku označoval jen cukrovinky objednané britským řetězcem Tesco.
Zásadní překážku pro rozšíření čárového kódu v tuzemsku představoval fakt, že zdejší obchody nedisponovaly technickým vybavením pro automatický sběr dat. První vlaštovkou se v roce 1985 stal právě pražský Dům elegance.
Ještě koncem roku 1991 bylo čárovým kódem označeno jen 10 až 15 procent zboží v československém vnitřním obchodě. Situace se však postupně měnila, na čemž měl podstatnou zásluhu příchod západních prodejních řetězců. V roce 1998 používalo nejrozšířenější čárový kód EAN už kolem 4500 firem a zhruba 3000 obchodních organizací.
Přichází QR kód
V současnosti existuje celá řada druhů čárových kódů, z nichž některé se používají například jen v průmyslu, jiné v knihovnách či při třídění pošty. Běžný zákazník přijde v evropských obchodech do styku zejména s čárovým kódem EAN-13. První tři číslice vždy označují autorizovaného národního registrátora kódu, jímž je v Česku společnost GS1 Czech Republic (má přidělen identifikátor 859). Výrobek nicméně nemusí pocházet ze země, kde je kód zaregistrován.
Stále častěji se lze na výrobcích setkat také s různými druhy takzvaných 2D kódů. Ty jsou schopny pojmout delší informaci, a to na stejně velké, nebo dokonce menší ploše než klasické čárové kódy. Typickým zástupcem této kategorie je QR kód. Jde o čtvercový obrazec složený z velkého počtu černých a bílých plošek.
