Praha - Čtenáři detektivek vědí, že zločince usvědčují otisky prstů, které má každý člověk jedinečné. Diváci současných kriminálních seriálů v televizi si už asi všimli, že novodobou obdobou otisků prstů je profil DNA, s nímž pracuje moderní policie.
Co je však méně známo: Usvědčování zločinců pomocí DNA může být zapeklitější, než by se zdálo. Nejenže dva či dokonce více lidí mohou mít stejnou DNA. Dokonce se stává, že jeden a tentýž člověk má v sobě DNA dvou lidí. Anebo že žena počne a porodí dítě, avšak podle testu DNA není jeho biologickou matkou.
Vypadá to bláznivě, ale je to možné. Při nedávném Týdnu vědy a techniky to objasnila Halina Šimková z Kriminalistického ústavu Praha v přednášce v pražském Muzeu policie.
Stopy ze skvrn. Nebo z nedopalku
DNA, čili deoxyribonukleová kyselina, si cestu do kriminalistických laboratoří našla oklikou. Fascinuje především genetiky, protože právě v ní jsou zakódovány geny nesoucí dědičné vlastnosti. Ale zaujala i policejní odborníky, právě díky tomu, že se DNA jednotlivých lidí liší.
Na místě zločinu se dá DNA získat například z krvavých skvrn, ze stop spermatu, anebo třeba z nedopalku cigarety, do něhož se spolu se slinami vsákly buňky odrolené z ústní dutiny.
Pro kriminalistickou praxi odborníci nakonec po mezinárodní dohodě vytvářejí profily DNA, které mají jednoho člověka přesně odlišit od druhého, ale z konkrétnějších údajů o něm prozradí pouze to, zda to je muž nebo žena. Jiné osobní znaky, jako třeba zda dotyčná osoba má dědičný sklon k nějaké chorobě, se v kriminalistických laboratořích nezpracovávají.
Byl to on, nebo jeho dvojče?
Až posud je všechno jasné a kriminalisté v mnoha zemích světa, včetně Česka, právě díky DNA našli a usvědčili spoustu zločinců.
Sem tam se však objevují problémy.
Tím nejznámějším je fakt, že jednovaječná, neboli identická dvojčata (a vůbec vícerčata) mají stejnou DNA. Vznikla totiž v lůně matky rozdělením jediného zárodku. Mají však odlišné otisky, protože papilární linie na bříškách prstů se vytvářejí až v pozdějším stadiu vývoje plodu, čili u každého dvojčete odlišně.
Když tedy kriminalisté podle DNA zanechaných na místě činu najdou podezřelého, musí ještě zjistit, jestli nemá dvojče, které mohlo být skutečným pachatelem.
Ale tohle pozornější diváci kriminálních seriálů už asi vědí.
Transplantace mění DNA
Ve skutečném životě se však mohou stát ještě podivnější zvraty.
Například: Pachatel dostal transfúzi krve. A v ní bílé krvinky obsahující DNA dárce. Po nějakou dobu, než se obmění, může pak v těle příjemce transfúze kolovat darovaná krev s cizí DNA. Když někde při zločinu ukápne, policejní laboratoř ji přiřadí dárci, ale už ne současnému "uživateli".
Podezřelí totiž pro testy DNA odevzdávají stěry z ústní dutiny. A v nich se v tomto případě DNA liší od té v krvi.
Totéž, ale už navždy se stane po transplantaci kostní dřeně. Darovaná dřeň začne trvale vytvářet bílé krvinky s DNA dárce.
Tento případ zaznamenali před třemi lety například policisté na Aljašce. Situaci jim však tehdy ulehčil fakt, že podezřelý, kterého vytipovali díky DNA, byl zrovna ve vězení, a měl tedy alibi. Takže museli hledat jiného.
"V laboratořích teď zkoumáme způsoby, jak rozpoznat, že vyšetřovaná krev je neobvyklá a že pochází z transplantované kostní dřeně," uvedla při přednášce Halina Šimková z Kriminalistického ústavu Praha.
Matky porodily "cizí" dítě
Ještě víc může šokovat zjištění, že jeden člověk může mít své tělo sestavené z "kousků" jiného člověka. A v každém kousku je jiná DNA. V soudní praxi se na to přišlo díky případům matek, které porodily "cizí" děti.
Američanka Lydia Fairchildová požádala v roce 2002 o sociální podporu pro své dvě děti, protože se rozešla s jejich otcem. Podle předpisů bylo třeba úřadům prokázat testem DNA, že ona a její bývalý partner jsou rodiči dětí. Výsledky překvapily: partner byl biologickým otcem, ale Lydia Fairchildová nebyla biologickou matkou.
Mašinérie se rozjela a žena se dostala před soud za pokus o podvodné získání sociálních dávek na cizí děti. Naštěstí byla v té době těhotná. Pod dozorem porodila - a genetické testy přesto tvrdily, že dítě není její!
Právníkům se podařilo najít jiný případ, už z roku 1998, kdy učitelka z Bostonu Karen Keeganová potřebovala dostat k transplantování ledvinu od některého ze svých tří dětí. Ukázalo se, že žádné není jejím biologickým potomkem.
I člověk může být chimérou
Vědci nakonec našli vysvětlení. Někdy se ještě v děloze matky stává, že dva plody srostou, nebo jeden pohltí druhý. Ve vyhrocených případech se pak narodí siamská, tedy srostlá dvojčata. Může se však narodit i zcela normální dítě, v jehož těle jsou některé orgány od "pohlceného" sourozence.
A to byl případ obou zmíněných žen: jejich pohlavní orgány pocházely od "sestry", která splynula s jejich tělem ještě v matčině lůně. Ženské vajíčko a následně i dítě, které z něj vzniklo, pak mělo jinou DNA, než odpovídalo ostatním částem těla matky.
Organismu, který obsahuje buňky či tkáně ještě z jiného organismu, se odborně říká chiméra. "Chimérismus může být častější, než si třeba zatím představujeme," řekla k tomu Halina Šimková při své přednášce.
Policejní vyšetřovatel či jeho pomocník v kriminalistické laboratoři, tedy musí být ostražití. Mnohem víc než diváci kriminálních seriálů.
