Když Bůh tvořil Argentinu, andělé si mysleli, že je nespravedlivý. "Pane," říkali, "dáváte této zemi úrodnou půdu, hojné nerostné zdroje, zdravé klima, skvělý přístav, ropu a plyn. Ti lidé budou mít všechno a budou vládnout světu." "Nebojte se," odvětil Bůh, "dopadne to všechno dobře. Počkejte, až uvidíte Argentince."
Sloupkař amerického listu Wall Street Journal si touto anekdotou udělal z Argentinců legraci. Jenže je vcelku pravdivá: není moc důvodů, proč by druhá největší jihoamerická země neměla patřit k těm nejbohatším.
Ostatně ještě před nějakými sty lety skutečně byla v desítce zemí s nejvyšším HDP na obyvatele. Jenže od té doby to jde s argentinskou ekonomikou z kopce, stát v posledních desítkách let několikrát zbankrotoval a v žebříčku zemí podle ekonomického výkonu spadl do sedmé desítky.
Jedním z největších problémů Argentiny zůstává dlouhodobě nekontrolovatelná inflace. Během loňského roku stouply ceny o více než 211 procent, to je nejvíc od doby hyperinflace z 90. let. V protikladu se zbytkem světa navíc tempo inflace loni zrychlovalo, jen za prosinec ukázaly oficiální statistiky skok cen o 25,5 procenta.
Argentina šla z krize do krize a vlády zprava zleva si s tím nedokázaly poradit - a voliči proto sáhli po radikálním řešení. V prezidentských volbách zvítězil prostořeký ekonom Javier Milei. Při kampani máchal motorovou pilou. Chtěl ukázat, že pro blaho země je nutné udělat mnoho nepopulárních řezů.
Jak nejlépe ořezat stát
S nimi začal třiapadesátiletý Milei, který sám sebe označuje za anarchokapitalistu či libertariána, hned po slavnostní inauguraci. Ačkoliv nastoupil do úřadu teprve před měsícem a pár dny, stihl už srazit státní dotace na elektřinu, pohonné hmoty a jízdné, snížil počet ministerstev na polovinu či devalvoval argentinské peso proti dolaru o polovinu. Cílem je nakopnout produkční sektor a zároveň potlačit systém paralelních černých kurzů. Milei zrušil desítky zákonů, které regulovaly různé sektory od cen potravin po výši nájmů, a zavedl tvrdé škrty rozpočtových výdajů na veřejnou správu.
Těsně před Vánocemi pak představil balík reforem "Ley Ómnibus", který na stovkách stran popisuje radikální obrat v argentinské sociální, ekonomické a politické sféře. Jeho součástí je například zavedení 15procentní vývozní daně, privatizace čtyř desítek státních společností včetně ropné YPF, letecké společnosti Aerolíneas Argentinas nebo tiskové agentury Télam. Role státu v ekonomice by se měla dramaticky snížit, Milei plánuje osekat veřejné výdaje na méně než polovinu a propustit 300 tisíc státních zaměstnanců. Návrh obsahuje i volební reformu či omezení demonstrací.
Je to terapie šokem, ke které se ani dřívější pravicoví prezidenti neodhodlali. Milei však věří, že ji dokáže provést. "Země bude ještě několik měsíců trpět vysokou inflací, ale pokud návrh neschválíte, bude třeba přijmout ještě mnohem výraznější změny. O úsporných opatřeních nelze vyjednávat," prohlásil Milei před zákonodárci. Chce předložit rozpočet s nulovým deficitem.
Ekonom a bývalý člen bankovní rady ČNB Pavel Štěpánek oceňuje, že Milei otevřeně pojmenoval a svými reformními kroky zacílil na neuralgické body argentinské ekonomiky. "Tedy rozbujelou byrokracii, přeregulovanost, výrazné rozpočtové deficity a pádivou inflaci. A z toho plynoucí 'dolarizaci' ekonomiky a postižení zvětšující se části populace - až čtyřiceti procent - chudobou. Přičtěme k tomu velký vnější dluh a náklady dluhové služby. Milei hned prvními kroky dal jasně najevo, že to s opatřeními na zjednání nápravy myslí vážně," říká Štěpánek.
Přichází generální stávka
Odborník na Latinskou Ameriku Martin Rey si myslí, že ambiciózní reformy by mohly Argentině v ekonomické oblasti pomoci. "Ovšem záleží na tom, v jaké podobě je dokáže Milei prosadit. Ty nejkontroverznější věci zcela jistě neprojdou. Některé nápady byly prezentovány jen naoko v předvolební kampani. Něco může být přijato v omezené míře, nebo jen za cenu velkých kompromisů, sociálního odporu a stávek," říká Rey. Prezidentova strana nemá v Kongresu většinu, navíc soudy už po odborářské stížnosti zrušily předběžným opatřením podstatnou část prezidentova dekretu, který rozvolnil regulaci trhu práce.
Razancí to připomíná počátek tuzemských ekonomických reforem z počátku 90. let. "Rozdíl ovšem spočívá v tom, že prezident Milei bude muset počítat hned od počátku s tím, že nemusí mít pro své kroky dostatek podpory ze strany široké veřejnosti. Tedy takové to okno příležitosti a tolerance, kterého se po sametové revoluci zprvu dostalo československé a posléze české vládě na začátku reforem našich," říká Štěpánek.
Jak upozorňuje Rey, může nastat zajímavý paradox. "Velká část běžných občanů sice chce nějakou změnu, věří, že se díky ní mohou mít jednou lépe, a proto do značné míry podporují prezidentovy kroky. Dojde‑li však na opatření, která se přímo dotknou jejich majetku, sociálních dávek, kterými je často nesystémově zásobovaly předchozí vlády, mají najednou potřebu vyjít do ulic," říká Rey. Prezident bude muset nakonec začít lavírovat. Už na 24. ledna je svolána generální stávka a odbory mají v zemi silnou pozici. Ale vláda jim rozhodně nebude chtít dát něco zadarmo.
Pryč s centrální bankou
Klíč k řešení inflace leží podle nového prezidenta ve zrušení centrální banky a přijetí amerického dolaru za oficiální měnu. Milei už před volbami tvrdil, že centrální banka tiskne peníze "z ničeho" a podněcuje tím inflaci. Dolar je stabilnější a spolehlivější měna než peso, které za posledních pět let ztratilo více než 90 procent své hodnoty.
"Dolarizace" argentinské ekonomiky má být podle prezidentského dekretu postupná a dobrovolná. Počítá se s tím, že peso by zůstalo i nadále v oběhu jako paralelní měna. A podle prezidenta by nedošlo k ovlivnění stávajících smluv, dluhů ani vkladů v pesos.
Podle kritiků je však tento plán nerealistický, riskantní a nákladný. Poukazují na to, že Argentina nemá dostatek dolarů na zálohování své měnové báze a že by si musela půjčit nebo prodat svá aktiva, aby je získala. Varují také, že "dolarizace" by Argentinu připravila o měnovou a kurzovou politiku a učinila by ji zranitelnější vůči vnějším šokům. Navíc by pomohla jen s inflací, ale nevyřešila by fiskální problémy. Plán se příliš nezamlouvá ani Mezinárodnímu měnovému fondu, který je největším věřitelem Argentiny.
Ekonom Štěpánek ovšem tvrdí, že "dolarizace" by do ekonomiky vnesla zvnějšku inspirovanou stabilitu, autoritu a tvrdý řád. "Nebylo by to poprvé, co někde něco takového zkusili, fungovat to může. Ostatně argentinská ekonomika již je ve velké míře 'dolarizovaná'. Určitě to platí pro velké firmy, ale odhaduje se také, že takřka z osmdesáti procent probíhají v dolarech i velké spotřebitelské nákupy jako pořízení aut či bydlení," připomíná Štěpánek. Argentinský statistický úřad odhaduje objem dolarových úspor domácností na úrovni padesáti procent HDP.
Na studia díky hyperinflaci
Milei dokázal na politické scéně zazářit hodně rychle. Do politiky vstoupil teprve v roce 2020 a o rok později se stal poslancem. Veřejnou popularitu si ale vystudovaný ekonom začal budovat již dříve. Dvě desítky let působil jako univerzitní profesor, zabýval se hlavně hospodářským růstem. Později pracoval jako hlavní ekonom v několika institucích a postupně se stal jednou z nejznámějších "mluvících hlav" komentujících dění v ekonomice. "Proslavil" se verbálním napadáním svých názorových oponentů a při debatách se nebál používat nadávky či urážky. Mezi lety 2017 až 2022 měl vlastní rozhlasový pořad Demolice mýtů.
Některé jeho názory jsou blízké nejkonzervativnějším republikánům, staví se proti feministické politice a potratům, které Argentina v posledních letech legalizovala. Odmítá také roli člověka v klimatické změně.
Syn řidiče autobusu a ženy v domácnosti prožil mládí v období vojenské junty, která na konci 80. let vyústila v hyperinflaci. Tehdejšího brankáře ve fotbalovém týmu CA Chacarita Juniors a zpěváka ve skupině, která hrála coververze písní Rolling Stones, situace zaujala a nasměrovala jeho studia.
Milei jde ve stopách některých politiků, kteří jsou zvyklí vystupovat extravagantním, silovým nebo neobvyklým způsobem. Jako třeba Donald Trump nebo bývalý brazilský prezident Jair Bolsonaro. Zčásti reagují na poptávku voličů.
"Lidé chtějí show, někoho, kdo by je bavil. V Latinské Americe je takový styl v předvolebních kampaních mnohem častější než ve střední Evropě. Mnohdy jde však hlavně o rétoriku. Zákony nebo praktické postupy jsou pak mnohem méně radikální než slova. Někdy je to dané i politickou situací, potřebou kompromisu," říká Rey.
Podle Štěpánka však může Milei v ledasčem inspirovat i politické elity v Česku. Byť tuzemské problémy jsou zatím řešitelné bez vysloveně drakonických opatření argentinského typu. "Hlavní inspirací nechť je odvaha do reforem jít a nebát se brát na sebe nelehká rozhodnutí. A nehrát si na nálepkování. Je jedno, za co se Milei považuje, ale jeho kroky jsou ve své podstatě velmi pragmatické a jsou činěny s jasnou vizí, čeho chce dosáhnout. Koneckonců je to ekonom - a to by také mohla být inspirace," říká Štěpánek.
