Když prezident Petr Pavel ve svém projevu zmínil zavedení eura, vyvolalo to velmi vášnivé debaty. Proč vlastně?
Je pravda, že ve spoustě otázek, které se teď vyrojily, jsme už mohli mít jasno. Přiznám se ale, že nemám přesnou odpověď na to, proč se ta debata teď tak rozvířila. Domnívám se, že jsou za tím z velké části zájmy českého byznysu, které jsou samozřejmě legitimní.
Za čtyři měsíce to bude přesně 20 let, co jsme vstoupili do EU. Tehdy jsme se zavázali přijmout euro. Proč se politici nikdy nedokázali rozhodnout ho přijmout, popřípadě si vyjednat výjimku, jako má Dánsko?
Vyjednávat výjimku je zbytečné, šlo by pro nás jen o ztrátu politického kapitálu. K našemu závazku euro jednou přijmout bych připomněl, že referendum ke vstupu do EU jsme měli v roce 2003, což bylo v době, kdy eurozóna teprve vznikala. Už při jejím vzniku ale byla porušena celá řada pravidel, včetně maastrichtských kritérií. Do eurozóny se dostalo mnoho zemí, které měly dluh přesahující 60 procent HDP, například Belgie, Španělsko či Itálie.
Následně do EU vstoupily země, které při vstupu vyloženě klamaly, jako třeba Řecko. To se pak projevilo při dluhové krizi eurozóny. Už v začátcích měnové unie tedy byl porušen Pakt stability a růstu v tom, že některé státy měly nadměrné rozpočtové schodky. V některých obdobích to byla dokonce většina zemí eurozóny, které tříprocentní roční schodek nedodržely.
Když eurozóna vznikla, měla stát na pilířích, jako je rozpočtová disciplína jednotlivých států a zákaz ručení za dluhy jiných zemí. Nakonec ale vznikly nástroje jako třeba Evropský stabilizační mechanismus či za covidu vydaný společný evropský dluhopis. Když to shrnu, jde o úplně jinou měnovou unii, než do které jsme se referendem v roce 2003 zavázali vstoupit a přijmout euro.
Takže nás to nezavazuje?
Osobně to vidím tak, že nelze mít na jedné straně pragmatický přístup eurozóny k vlastním pravidlům a k provádění měnové politiky a na druhé straně přísný právní závazek Česka přijmout euro. Přijetí eura je tedy otázka naší vlastní politické volby. Nakonec Švédi v roce 1994 také schválili referendem vstup do EU a měli tam stejné klauzule jako my. Euro také dodnes nepřijali, a dokonce si o euru udělali ještě jedno referendum, kde jeho přijetí odmítli.
Proč jsme ale za těch posledních 20 let s vážnou diskusí ani nezačali?
Měli jsme tu velmi silně protievropsky smýšlející politiky, včetně exprezidenta Václava Klause. Zároveň jsme viděli reálný vývoj situace v eurozóně, který nebyl vždy zcela uspokojivý. Pokud by byla eurozóna příběhem jednoznačného úspěchu, tak by ta diskuse u nás vypadala určitě jinak.
Vedle toho tu Česká národní banka prováděla řadu let relativně dobře svou měnovou politiku. Roky jsme měli nízkou inflaci a poměrně silnou korunu. Koruna jako měna je nikdy nezklamala. Proto ani zájem lidí o alternativu ve formě eura nebyl takový.
Samozřejmě že pro některé země hraje roli i geopolitický faktor, proč přijaly euro. Není náhodou, že se eurem platí ve Finsku či v pobaltských zemích a že první zemí Balkánu, která se do eurozóny snaží dostat, je Bulharsko. A tento faktor je pro nás jako pro zemi ve středu Evropy očividně slabší.
Bývalý guvernér České národní banky Zdeněk Tůma a zároveň poradce prezidenta Pavla prohlásil: "Jde o jednoduchou otázku, jestli dáme přednost větší ekonomické a politické integraci s jádrem EU, nebo ne." Stojí podle vás ta otázka skutečně takto jednoduše?
Skutečně je tu skupina lidí, kteří silně vnímají větší ohrožení možná i našeho dalšího směřování a mají snahu se k integračnímu procesu přivázat ještě pevněji. To je legitimní úvaha. Může jít o voliče pana prezidenta či skupiny lidí kolem něj, kteří se mohou obávat toho, co může ještě v Evropě přijít. Za sebe ale říkám, že toto uvažování není takto jednoznačné.
Nejste příznivcem eura. Byl jste proti euru i v roce 2003, kdy jste do Bruselu poprvé nastoupil na Generální ředitelství pro ekonomické a finanční záležitosti Evropské komise?
Vůbec. Tehdy to bylo naopak a společnou měnu jsem podporoval. Věci se ale v čase zásadně posunuly. Když jsem se v roce 2010 vracel do Bruselu, tentokrát na Generální sekretariát Rady Evropské unie, a viděl jsem pak v přímém přenosu krizi eura, tak jsem změnil názor. Když jsem se jako student učil o tom, jak by měla fungovat evropská hospodářská a měnová unie, byl jsem pro euro. Nicméně realita byla dost jiná. A bohužel došlo na to, před čím už tehdy varovala řada ekonomů, zejména v Německu. Principy Maastrichtské smlouvy byly skoro všechny porušeny.
Marek Mora (52)
V roce 2003 nastoupil na Generální ředitelství pro ekonomické a finanční záležitosti Evropské komise. Byl mimo jiné poradcem někdejšího premiéra Jana Fischera. Od roku 2010 působil v Generálním sekretariátu Rady Evropské unie. Od února 2017 do února 2023 byl členem bankovní rady České národní banky. Od dubna 2023 působí jako náměstek na ministerstvu financí.
Je hlavní argument proti politický, nebo ekonomický?
Dle mého názoru se jedná především o politický argument. Původní koncept byl, že eurozóna bude klub vyvolených, kde všichni budou striktně plnit maastrichtská kritéria. Jak se ale eurozóna rozšiřuje - z 27 zemí EU je tam už 20 států, tlačí to na vznik fiskálních nadnárodních struktur.
Tím, jak jsou státy různorodější, potřebují různé záchranné mechanismy, jako je Evropský stabilizační mechanismus či společný dluh. To nadále vytváří tlak na vytvoření fiskální unie, což s sebou nese i problémy. Pokud chcete mít takovou unii, tak musíte mít politickou autoritu, která bude o fiskálních parametrech takové unie rozhodovat.
A já se ptám, zda jsme skutečně schopni a ochotni si na celoevropské úrovni vybrat politické lídry, kteří rozhodnou, jaká část daní půjde do společné evropské kasy či jak pak budou vypadat společné výdaje a kam přesně půjdou? Do toho tady vidíme snahy o další rozšíření EU. A všechny nové státy také budou mít závazek přijmout euro. To ale bude vyvolávat ještě větší tlaky mezi státy napříč unií.
Co tím myslíte?
Podívejte se, jak už dnes vypadají některé fiskální transfery na úrovni jednotlivých států EU. Peněžní podpora může ve státě nebo regionu buď podpořit změnu hospodářské struktury, a nakopnout je tak k růstu, nebo je naopak zakonzervovat. A to může způsobit politické pnutí. To se děje například v Belgii, kdy vlámská část země tvrdí, že posílá Valonům obrovské částky, a tato část země není schopná se sama o sebe postarat.
Podobně na příkladu Německa vidíme, jak bývalá východní část země stále neroste a navzdory štědré podpoře za někdejším západním Německem stále zaostává. Vidíme, že na východě Německa pak ve volbách posiluje populistická Alternativa pro Německo. Ve Vlámsku má dnes zase největší podporu strana Vlaams Belang, jejíž lídr otevřeně říká, že pokud vyhraje, tak se Vlámsko oddělí od Belgie.
Podobné pnutí se může vytvořit i v rámci EU, nakonec se mohou vzpouzet "chudší" nebo i "bohatší" země nebo třeba sever proti jihu. Je tedy otázka, jestli se země díky společné měně začnou mít více rády, nebo spíše naopak, protože některé státy budou mít pocit, že více doplácí na ty ostatní. Tedy ani větší integrace nemusí znamenat lepší budoucnost, jak se může na první pohled zdát.
Proč je podle vás v posledních letech rada České národní banky spíše euroskeptická?
Pravděpodobně si uvědomuje spoustu nevýhod měnové unie, včetně nemožnosti provádět nezávislou měnovou politiku. Není to přitom z obavy, že by si Česká národní banka sama vypustila rybník a počet lidí v bankovní radě klesl. To se v minulosti v centrálních bankách zemí eurozóny nestalo a i s eurem by měla svých povinností dost.
Před zavedením eura bychom museli vstoupit do bankovní unie. V čem vidíte její zápory?
Není ještě dodělaná a také je nevyzkoušená nějakou větší krizí. Navíc by dohled u systémově důležitých bank, tedy těch minimálně tří největších, najednou spadl přímo pod Evropskou centrální banku, která by tím nad nimi získala rozhodovací pravomoc. Pokud jde o vstup do bankovní unie před přijetím eura, nikdo z České národní banky by neseděl v rozhodovacím orgánu, měli bychom pouze hlas poradní.
Proč Češi tolik lpějí na koruně?
Těžko říct, o některých faktorech už jsme mluvili. Ale určitě svou roli hraje i to, že koruna ve své dlouhé historii, s výjimkou roku 1953, nepřinesla Čechům žádný velký otřes. Ani po první světové válce, kdy v sousedním Německu byla hyperinflace. Koruna byla stabilní i v 80. a 90. letech, na rozdíl třeba od Maďarska či Polska. Vlastně jsme tu nikdy neměli období velké nestability či že by koruna ztratila dlouhodobě na hodnotě.
Má tedy smysl vstupovat do eurozóny, ve které jsou dlouhodobě země více zadlužené oproti těm mimo eurozónu? Co by to znamenalo pro naše veřejné finance?
To přesně nevíme. Současný hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Pierre‑Olivier Gourinchas odhadl, kolik stály záchranné operace na začátku desetiletí států, jako je Řecko, Portugalsko, Irsko a Kypr. Podle jeho výpočtu jen Řecko dostalo čistou pomoc ve výši 44 procent HDP roku 2010, což v absolutním vyjádření znamenalo 102 miliard eur. A tyto náklady nesly záchranné instituce typu Evropského mechanismu stability, jehož by se Česko jako stát eurozóny muselo stát akcionářem a do nějž by muselo vložit asi 47 miliard korun. Ty by nám vydělaly víc, kdybychom je investovali na trhu, než když je vložíme do záchranného fondu.
Celý rozhovor s Markem Morou vyšel v aktuálním čísle týdeníku Ekonom.
