O vzniku Mini se traduje historka. Leonard Lord, tehdejší šéf britského koncernu BMC, si v roce 1957 nechal zavolat konstruktéra řeckého původu Aleca Issigonise a pověřil ho tím, aby navrhl úplně nové auto, které britské značky v té době zoufale potřebovaly. Malé, úsporné, levné a úspěšné.
Alec údajně k zadání přistoupil jako muž činu a nechal si z řad zaměstnanců zavolat čtyři statné chlapy, posadil je a obtáhl křídou. K půdorysu přidal kola, připočítal malý prostor na motor a výsledek představil podřízeným konstruktérům, kteří museli vymyslet, aby nový vůz byl malý, ale zároveň co nejprostornější uvnitř. Mini ohromilo tím, že mělo tři metry na délku a kola zcela v rozích, ale jen pětinu délky vozu zabíral malý motor umístěný napříč. Čtyři lidé se do něj skutečně vešli.
Začátky britské revoluce
První Mini vyjelo z továrny v Longbridge v dubnu 1959 a zpočátku si přízeň muselo vybojovat. Připomínalo spíše krabičku na kolech, tak malou, že se na něj britské rodiny dívaly s počáteční nedůvěrou. Jakmile opadla, z Mini se stal hit.
Jde o jednoho z průkopníků aut s koncepcí "všechno v předu" (motor, převodovka i pohon předních kol). Mini mělo motor napříč, což v té době nebylo obvyklé, k identickému řešení přistoupili v té době konstruktéři Trabantu P50 nebo DKW.
Mini nadchlo nejenom jednoduchostí, ale i jízdními vlastnostmi. Jezdí jako motokára, k čemuž mu dopomáhají jak nízké těžiště, tak 10" kola v rozích auta. Vyniká nečekanou stabilitou v zatáčkách a lehkostí, a tak je možné s ním jet daleko rychleji, než by objem motoru a výkony na papíře napovídaly. Váha 700 kilogramů totiž zajistila vynikající akceleraci.
První Mini poháněl čtyřválec o objemu 847 cm3, postupně se pak objem i výkony navyšovaly. Zpočátku se Mini prodávalo v rámci koncernu pod značkami Austin a Morris a lišilo se drobnostmi. V roce 1961 přišel na trh výkonnější model Mini Cooper a Cooper S, na jehož vývoji a úpravách se podílel tehdy známý konstruktér formulí John Cooper.
Mini MkII
Testované Mini není to úplně první, bylo vyrobeno v roce 1971 a řadí se tedy mezi druhou generaci. První se vyráběla v letech 1959 až 1968, druhá v letech 1969 až 1986, třetí pak do roku 2000, než značku koupilo BMW a představilo moderní modely.
Zvenčí jsou rozdíly mezi prvním Mini a tímto "padesátníkem" sotva poznat, vizuálně se Mini radikálně neměnilo. Má stahovací okénka na kličku (první Mini je mělo šoupací). Testovaný kousek zapůjčený od ochotného majitele Petra Zimy má sice nestandardní volant, ale z tehdejší nabídky originálních příslušenství. Hodí se dodatečně moderní bezpečnostní pásy, když se s Mini řítíte zatáčkou. Také opěrky hlavy patřily mezi tehdejší luxusní nadstandardní výbavu.
Krásný červeno-bílý kousek má pod kapotou litrový čtyřválec o výkonu 29 kW a čtyřrychlostní převodovku s klasickým "háčkem" a zpátečkou vpravo dolů. Je potřeba dávat meziplyny při podřazování a motor poslouchat po sluchu, otáčkoměr samozřejmě chybí.
Zvyknout si na ovládání auta dá chvilku práci, ale pak se dostaví čirá radost, a tak se není čemu divit, že Mini patří mezi vyhledávané veterány nejen pro svou sympatickou vizáž, ale také vynikající jízdní vlastnosti. I proto se na trhu s ojetinami pohybuje v cenovém rozmezí zhruba od 150 tisíc do půl milionu, nejzachovalejší kousky stojí ještě více.
Z Mini se stalo kultovní auto, vznikly další varianty, třeba kombi Countryman, užitkové verze a dokonce i terénní Mini Moke. Téměř čtyřicet let se jeho design neměnil a vyrobilo se necelých 5,5 milionu kusů. Vyráběl se na mnoha místech po celém světě, například i v Jižní Americe, a stal se miláčkem celebrit, jezdili s ním Beatles (každý měl své vlastní), Freddie Mercury, David Bowie. Milovaly ho i ženy, jedno si pořídila modelka Twiggy, auto dokonce dalo jméno i minisukním.
Karosovaná motokára, jak se Mini často říkalo, posloužila i jako ideální dostupný malý závoďák pro začínající jezdce, například Coopera na závodění na počátcích kariéry koupila Nikimu Laudovi jeho babička, jezdil s ním i James Hunt. Mini také excelovalo v rallye, na slavném závodu Monte Carlo vozy zvítězily v roce 1964 i následující rok.
Největším úspěchem však bylo, když v roce 1966 vozy Mini obsadily první tři místa. Jenže nakonec je pořadatel diskvalifikoval kvůli stmívacím světlometům a o slavný "troják" Mini přišlo. O rok později ale Mini vyhrálo znovu, což Britové právem vnímali jako zadostiučinění.
Mini slavilo úspěch i ve aristokratických sférách. Britská královna Alecu Issigonisovi dokonce udělila šlechtický titul baronet, který se rodově dědí. Mimochodem, Issigonis se pak v rozhovorech vždycky smál, jakého paradoxu se v životě dočkal. On, za Mini všeobecně oceňovaný konstruktér, totiž třikrát propadl na škole z matematiky.
Pokud snad někdo touží si původní Mini pořídit, nelze ho než ho v nápadu podpořit. Jezdit s Mini je výjimečný zážitek, nejen proto, jak skvěle jezdí, ale o jak pozitivní auto jde. Lidé na něj skvěle reagují, když na křižovatce zaspíte nebo vám chcípne motor, netroubí jak vzteklí, jsou k vám mnohem milejší. Mini je generátorem dobré nálady, a tato vlastnost je vedle všech předností revolučního auta tím, co jej dělá ještě výjimečnější.
