Jan Semrád je fanoušek slonovinových taxíků. Když Mercedes-Benz oznámil, že v roce 2023 přestane vyrábět béžovou Třídu E ve speciální úpravě pro taxislužby, rozhodl se, že si ho ještě naposledy pořídí.
"Aut zadaných do výroby bylo už tolik, že si ho už nešlo objednat, tak jsem ho sháněl mezi ojetinami. Chtěl jsem sedan, kterých je navíc ještě míň. Kvůli lepší aerodynamice, tiššímu provozu a eleganci. Konečně jsem loni na podzim našel jeden v Hamburku s 12 tisíci najetými kilometry, který ale evidentně jako taxík nejezdil, neměl zapojený taxametr ani zprovozněnou světelnou rampu na střeše," říká celoživotní milovník značky s třícípou hvězdou na kapotě. Ve dvaceti letech si pořídil generaci W123, později W124 a W126.
Před pandemií koronaviru jezdil jako taxikář jen rekreačně, s Mercedesem W211 z roku 2007. Když ho v Německu kupoval, měl na tachometru půl milionu kilometrů. "Němečtí taxikáři se o svá auta obvykle poctivě starají a servisují je líp než lidé, kteří mají auto třeba na operák. Proto jsem se nebál, že toho má hodně za sebou," vysvětluje. Sám na autě s naftovým motorem "nakroutil" dalších 370 tisíc kilometrů.
Na mercedesu, kterému tak na tachometru svítí zdánlivě nesmyslná cifra 870 tisíc, chválí Jan Semrád především jeho odolnost. Jen přední sedadla volala po výměně, jinak je ale interiér původní. Loketní opěrka vpředu působí omšele, stejně jako madlo řidičových dveří, avšak zadní číst interiéru přežila do dnešních dnů bez úhony. Patrně hlavně díky továrním úpravám, na čalounění sedadel automobilka použila mnohem odolnější materiál. Auto má také silnější silentbloky a tužší pružiny, aby vydrželo náročnější zacházení. Navíc "dvěstějedenáctky" po faceliftu už tolik netrápí koroze.
Teď Jan Semrád přesedne do nového modelu. Jestli starý prodá, stále ještě váhá. Se zánovním slonovinovým "éčkem" chce ale dožít, pořízení jiného auta nemá v plánu. "S koncem béžových Mercedesů už svět nikdy nebude stejný," říká sice s úsměvem, ale také trochu posmutněle.
Pro domácí užití však jeho spoře vybavená taxikářská verze patrně nesedne úplně každému: "Chybí mi tu parkovací senzory nebo sklopná zadní opěradla, na to si musím zvyknout. I na to, jak se otevírají dveře. Nemají aretaci, při otevření se zastaví přesně v bodě, jak je posádka otevře. Je to asi fajn, aby se neodřelo vedle stojící auto, ale je to i trochu nezvyk," popisuje svůj nový béžový stroj s dieselovou šestnáctistovkou Jan Semrád.
Das Taxi Mercedes
První taxík od třícípé hvězdy 8/38 HP se začal prodávat už v roce 1927. Model 260 D z roku 1936 byl dokonce první sériové auto s dieselem pod kapotou na světě a stal se mezi taxikáři velmi populární. Mercedes-Benz proto vymyslel speciální úpravu pro vozy taxislužeb. Značka je dodnes známá jako jeden z nejrozšířenějších výrobců taxi po světě.
Speciální výbava se v čase vyvíjela, zahrnovala ale vždy přípravu pro instalaci taxametru a odolnější sedadla či alespoň jejich potah, aby vydržela náročnější používání. A brzy se typickým poznávacím znakem stala slonovinová barva jménem Ivory.
Asi největší rekord drží model 240D vyrobený v roce 1976, který vlastnil řecký taxikář Gregorios Sachinidis. Vůz měl za svůj život najeto celkem 4,6 milionu kilometrů, včetně stovek cest do Bělehradu za účelem přepravy zásob během války na Balkáně.
Pravděpodobně nejpopulárnějším taxi Mercedesem v historii ale byla řada W123, která se jako ojetina stala oblíbenou především v Severní Africe.
Populární dročka
Slonovinový "Das Taxi Mercedes" se poprvé objevil koncem 60. let. Brzy se stal pojmem, stejně žluté taxíky v New Yorku nebo černé v Londýně. Ještě nedávno automobilka nabízela slonovinové verze nejen pro nejrozšířenější Třídu E, ale také Třídu B.
Jenže svět se mění a Mercedes dospěl k závěru, že o tradiční modely už není mezi taxikáři dostatečný zájem. "Zatímco poptávka po našich prostorných modelech, jako je třída V, mezi taxikáři neustále roste, prodeje tříd E a B v posledních čtyřech letech klesly o 75 procent," zdůvodnila automobilka ukončení výroby.
V typické barvě "Elfenbein" si tak lze u Mercedesu objednat už jen velkoprostorovou třídu V a Vito, případně její elektrické ekvivalenty EQV a eVito. Odlišnosti verze Taxi zůstávají po dlouhá desetiletí prakticky beze změn: Vedle slonovinové barvy, v Česku nabízené pod názvem Ivory, nechybí také příprava na obousměrné rádio v palubní desce i zavazadelníku, příprava pro taxametr, příprava pro světelné označení taxi na střeše i doplňková anténa.
A především tradiční alarm. Ten upozorní okolí, když taxikáře ohrožuje zákazník. Na klíči je speciální tlačítko, po jehož zmáčknutí začne auto hlasitě houkat a blikat. Z auta se rámus vypnout nedá, je třeba z něj vystoupit a zašátrat v kufru. Jan Semrád ho ještě nikdy použít nemusel.
Béžové taxíky od Mercedesu jsou v Česku vzácným úkazem, což potvrzuje i český importér. "Zájem mezi tuzemskými provozovateli taxislužeb byl v minulých letech opravdu minimální. Obvykle preferovali standardní možnosti konfigurace z výroby, úpravy pro své potřeby tedy zpravidla řešili bez zásahu do interiéru," vysvětluje Josef Hlávka, tiskový mluvčí Mercedesu.
Janu Semrádovi tak slonovinová barva jeho Mercedesu přináší i zjevnou konkurenční výhodu. Protože je u našich západních sousedů velmi rozšířená, stává se mu, že si ho na pražské ulici vyberou němečtí turisté jako prvního. Dost možná mu v tom ale pomáhá fakt, že si jako fanoušek béžových droček na svůj vůz pořídil všeříkající značku na přání.
