Hledání náhražek za ropná paliva není nic nového. V zemích, které nechtěly či nemohly dovážet ropu a měly dostatek uhlí, k tomu sloužilo zkapalňování pevných uhlovodíků: za druhé světové války v Německu, od šedesátých let v Jihoafrické republice. V poslední dekádě se rozmáhá v Číně.
Brazílie po ropné krizi sedmdesátých let vsadila na etanol z cukrové třtiny. Biopaliva rostlinného původu byla po roce 2000 politicky prosazena i v Evropě a USA s cílem snížit skleníkové emise. Tento přínos byl však později zpochybňován, zatímco neadekvátní měřítka využití vedly ke zdražení hospodářských plodin, hladu ve třetím světě a ekologickým škodám.
K nim patří v subtropických oblastech ničení deštných pralesů, které ustupují palmovým plantážím na získávání oleje. Na mnoha dalších místech světa ke kácení vzrostlých lesů a využívání dřeva pro energetické účely.
V poslední době se proto klade důraz na paliva získaná z odpadních materiálů jako dřevní štěpka, kafilerní tuky nebo použitý kuchyňský olej. Těch ovšem není k dispozici dost.
Druhou možností je získávat vodík z vody a uhlík přímo z atmosféry. Právě o takových palivech, označovaných anglickou zkratkou e-fuels, dnes mluví němečtí a italští ministři.
O hydrolýzu vody se opírají všechny plány na využití vodíku v dopravě i v energetice. Pakliže je využita bezemisní elektřina, je výhodou hydrolýzy čistý proces a nezávislost na dovozu velkého množství surovin ze zahraničí.
Odvrácenou stranou je vysoká spotřeba energie. Kilogram vodíku obsahuje 39,4 kilowatthodiny energie, dnešní hydrolyzéry mají účinnost kolem 60 až 65 procent. Na výrobu onoho kilogramu tedy spotřebují zhruba 53 až 55 kilowatthodin energie.
Náročné je i zachytávání uhlíku z atmosféry. Koncentrace CO2 v ovzduší dosahuje 0,04 procenta. Na zachycení tří kilogramů CO2, které jsou potřeba k výrobě jednoho litru metanolu, tedy musíme prohnat sedm a půl tuny vzduchu zařízením, které k oddělování CO2 potřebuje další energii.
Zatím to funguje jen ve velmi specifických podmínkách, což nejlépe ukazuje nejmodernější z již postavených továren: společný podnik HIF (High Intensity Fuels), Porsche, Siemensu, Exxonu a dalších palivářských firem v Punta Arenas v Chile. Na výrobu litru paliva spotřebuje čtyři litry vody a 25 kilowatthodin elektřiny.
Při plánované roční kapacitě 550 milionů litrů to znamená odběr 13,8 terawatthodiny, což je skoro celá loňská produkce Dukovan. Jen v Česku přitom spotřebujeme paliva šestnáctkrát více.
Kde Porsche a jeho partneři berou tolik energie? To vysvětluje umístění továrny v blízkosti Magalhaesova průlivu na jihu Chile. Rozhraní atlantického a pacifického klimatu tam vyvolává stabilní, čtyřikrát silnější vítr než kdekoli v Evropě. V okolní nehostinné krajině lze postavit tisíce větrných turbín.
V současné pilotní fázi vyjde litr benzinu na deset eur a využití najde hlavně v závodních aktivitách Porsche. Není náhodou, že vůbec nejdůsledněji se syntetický benzin používá ve Formuli 1. Z podobných důvodů se o e-paliva zajímá Ferrari. Což může být skutečná motivace, proč změnu emisní legislativy požaduje italská vláda. Osud Fiatu Panda pro důchodkyni z Kalábrie na tom nijak nezávisí.
Ministři Itálie i Německa přitom na veřejnosti mluví o syntetickém benzinu, jako by šlo o záchranu spalovacích aut pro všední den. Lze za tím číst obavy, že termín zákazu spalovacího motoru v roce 2035 je přehnaný, znepřístupní mobilitu chudším vrstvám, způsobí chaos v dodavatelských řetězcích, zvýší naši závislost na Číně a v posledku se ani nestihne.
O to překvapivější je, že žádná z národních vlád neviděla důvod k tak vyostřenému postupu za celou dobu od léta 2021, kdy byl ohlášen balíček Fit for 55. Ani německá, ani italská, ani česká. Bývalá ministryně životního prostředí Anna Hubáčková loni s termínem 2035 souhlasila jako s jediným možným kompromisem, ministr dopravy Martin Kupka se až teď přidal k německému vzdoru.
Kdo popsaná rizika a nejistotu vystihl nejotevřeněji, byl eurokomisař pro vnitřní trh Thierry Breton. "Nemáme nabíječky ani suroviny. Zanikne šest set tisíc pracovních míst. Jde o gigantickou změnu pro celý průmysl. Měli bychom se o ní bavit bez jakýchkoli tabu a reagovat pružně," zdůraznil Breton s poukazem na to, že v roce 2026 má unie dosavadní postup zhodnotit, případně upravit. Na což nikdo nepotřebuje syntetický benzin.
