Žatec - Spisovatel Ladislav Mňačko nemohl vystihnout poválečné osudy veteránů druhé světové války lépe.
Psal: Jedni se vrhli na kariéru, leštili ministerské kliky a dosáhli tak generálských hodností, ti druzí hodili po vyřízení účtů s nacisty válku za hlavu, sáhli po bandaskách a opět sfárali do dolů.
K těm druhým patřil i Leopold Vojtěchovský, průzkumník, parašutista a velitel automatčíků. Jeden z nejstatečnějších vojáků Československého armádního sboru v SSSR. Zemřel včera v nedožitých třiadevadesáti letech.
Vzal kolo a vyjel
O posledních dnech jeho života řekl veteránův syn Leopold: „Tatínek byl stále velmi aktivní a chtěl jezdit na kole na zahrádku. Už jsem ten velocipéd před ním i zamykal, aby se někde nevyboural. V nestřeženém okamžiku mi ho ale vzal a na zahradu si vyjel, aby ji zalil. Jenomže cestou spadl, zlomil si dvě žebra, dostal zápal plic a pak už to s ním šlo rychle z kopce. Přitom jsem ho nechal ještě v červnu vyfotit v uniformě se všemi jeho řády, kterou si na sebe jinak zásadně nebral."
V pouhých devatenácti letech utekl Leopold Vojtěchovský před nacisty do Polska, aby bojoval proti hitlerovcům. A když pak část Polska zabrali Sověti, přihlásil se - aby unikl sibiřskému gulagu - dobrovolně na práci ke Stalingradu. Mezi prvními narukoval 2. února 1942 do Buzuluku, kde se formoval 1. československý polní prapor v SSSR. Konečně si mohl splnit přání, které si při útěku před nacisty dal. Dali mu číslo 345, vycvičili ho na kulometníka a k ruce jako pomocníka přidělili jakéhosi Ludvíka Aškenázyho. S pozdějším spisovatelem ho pojilo celoživotní přátelství a Aškenázy pak za bývalým vojenským druhem jezdil po válce jako jeden z mála do Žatce.
"Polda se jako kulometčík vyznamenal už v první bitvě u Sokolova. Třebaže kulomet byl větší než on. Polda totiž měřil jen sto šedesát centimetrů," říká historik Miroslav Brož z Československé obce legionářské. "Však se mu také kvůli jeho výšce v praporu smáli, že tu svou zbraň ani neuzvedne. Neměl s tím nejmenší problémy. Byl to sice prcek, ale jeho fyzičku mu mohli závidět i dvoumetroví lamželezové."
Sokolovo, Kyjev, Žažkov
Leopold Vojtěchovský se osvědčil v bitvě u Sokolova a byl vyslán do Novochoperska na poddůstojnickou školu, odkud se vrátil už jako velitel průzkumného družstva. Jako průzkumník prošel boji o Kyjev, Žažkov či Bílou Cerekev. Tam už se pro svou přirozenou inteligenci a schopnosti rychle a správně se v boji rozhodovat stal zástupcem velitele čety.
Schopnost snášet i ty nejkrutější válečné strázně a neobyčejná výdrž předurčily hrdinu do parašutistického kurzu pro plnění diverzních úkolů v týlu nepřítele. Historik Brož obdivuje na válečném veteránovi i to, že nehledě na střepinové zranění při bojích o Dukelský průsmyk a pak u Liptovského Mikuláše (to už byl zástupcem velitele roty automatčíků) žádal okamžitě po vyléčení o přeložení do první bojové linie, ačkoli mohl válku přečkat v hlubokém týlu.
Zranění ale Leopolda Vojtěchovského přece jen dostala. Bylo to v 50. letech, kdy byl propuštěn (de facto ale vyhozen) z armády ze zdravotních důvodů. Jako nočnímu hlídači mu byl až po dlouhých průtazích přiznán nepatrný invalidní důchod. Přesto si nikdy na nic nestěžoval… a neměl to ani ve zvyku.
Svoboda si vzpomněl
Na Vojtěchovského si v roce 1968 vzpomněl až jeho někdejší frontový velitel Ludvík Svoboda, tehdy prezident republiky, a vyznamenal svého někdejšího vojáka Řádem rudé hvězdy. Znovu ho pak objevili až po dvaadvaceti letech v roce 1990, když hrdinu vyznamenaného medailí Za chrabrost a Válečným křížem povýšili při rehabilitaci na plukovníka.
„Nemohu si pomoci, ale osud Leopolda Vojtěchovského je pro mě zosobněním výčitky, jak někdy opomíjíme ty, bez jejichž hrdinství bychom tu dnes pravděpodobně nebyli, protože ´český ksindl´ by byl vysídlen - jak to plánoval protektor Heydrich - kamsi na Sibiř… anebo jednoduše vyvražděn," přemítá historik Miroslav Brož.
Leopold Vojtěchovský měl podle něho jeden velký handicap: nikdy se nikam necpal, nepyšnil se válečnými zásluhami, ačkoliv jiní - kteří to uměli - se vyhřívali na společenském výsluní, a tedy i ve světle televizních kamer. Do uniformy s válečnými řády ho musel před několika týdny (kvůli fotografii do Žateckého muzea) téměř násilím obléci - jak jsme zmínili - až jeho syn. A to je také poslední snímek hrdiny od Sokolova, Kyjeva, Dukly či Liptovského Mikuláše.
S Leopoldem Vojtěchovským se mohou lidé rozloučit ve středu 11. září ve smuteční síni žateckého krematoria ve 12.00.
