"Je pecka, že nám sem přijede prezident," těšil se Martin Dufka, nadšený archeolog, který mluvil s takovou energií v hlase, jako by vůbec nebral v potaz, že byla úterní noc, kdy většina lidí v Ostrožské Lhotě už spala.
Martin se svými přáteli neměli na spánek ani pomyšlení. Společně vybudovali sice nevelké, ale svým obsahem výjimečné archeologické muzeum, které chtěli prezidentovi ukázat v plné kráse. A tak leštili vitríny, utírali prach ze všech škvír a brali do rukou každý z tisíců shromážděných předmětů, starých i několik tisíc let.
Když ve středu po poledni prezident Petr Pavel do vesnice přijel, Martin a jeho kolegové už stáli před muzeem a vyčkávali, zda se za nimi zastaví. V programu to sice měl, ale protože se po příjezdu zdravil s nadšenými příznivci, nebylo jasné, zda muzeum nebude muset vynechat. "Pane prezidente, vítám vás jménem všech lhotských sportovců! Ať jste zdravý! Jsem váš volič," potřásal Pavlovi rukou například předseda TJ Sokol Josef Lopata, který stál v davu mnoha lidí.
Některé z nich se snažil starosta obce Roman Tuháček představit, ale bylo to téměř nemožné. Lidí bylo příliš mnoho a každý chtěl prezidenta alespoň slovem pozdravit nebo si udělat společnou fotku. "Toto je muzikant z naší dechové hudby. Toto je naše nejstarší občanka. Toto je paní, která je velmi aktivní mnoho let v hasičích. Tady je její syn. Tam je předseda rybářského spolku. To jsou moji rodiče. Moje matka. Otec. Sestra. Švagr," ukazoval starosta na jednotlivé občany, zatímco kolem zněla muzika místní cimbálky Višňa.
Během návštěvy prezidenta bylo zřejmé, že převažovala vstřícná atmosféra a dobrá nálada. Ještě nikdy Ostrožskou Lhotu žádný prezident nenavštívil, dokonce ani ne předseda vlády či jiný, podobně vysoce postavený politik.
Vesnice roku
Místní byli zvyklí, že Lhota je líčena v různých pohádkách, příbězích či povídání spíše jako nějaké nezajímavé, nejvzdálenější místo na konci světa, kde dávají lišky dobrou noc. A Ostrožská Lhota by takovým místem podle své polohy mohla být. Leží až u konce České republiky, nedaleko hranic se Slovenskem, poslední vesnice okresu Uherské Hradiště a také místo, kde končí Zlínský kraj.
Ovšem když si prezident dědinu procházel, několikrát skládal lidem hold, co se jim podařilo vytvořit a jak pospolitě dokážou žít. Bylo jasné, že v žádném "zapadákově" rozhodně není. Však také Lhota nejdříve vyhrála krajské kolo soutěže Vesnice roku a následně triumfovala v celostátním kole. Že jim k tomu přijede blahopřát přímo do Lhoty samotný prezident, to bylo pro místní nepředstavitelné.
Po celou prohlídku dědiny šel za prezidentem dlouhý "had" nejen domácích, ale i přespolních, takže nakonec jediným místem, kde byl Pavel téměř sám, byl kostel. "Máme výborného varhaníka, přál bych vám, abyste ho slyšel hrát, vysvětloval mu starosta. A když prezident vešel dovnitř, varhaník Miroslav Pavelka spustil. V lhotském kostele hraje už 40 let. Na varhany naučil hrát také svou dceru a ta zase učí svého syna.
Kvalita života je i o lidech
"Můj osobní dojem z Ostrožské Lhoty ještě předčil moje očekávání, protože tady se jasně ukazuje, že kvalita života v obcích není ani tak o financích a zákonech, ale je o lidech. A pokud lidé chtějí a umí, tak to bude vypadat jako tady, kde mají například 23 spolků," pochvaloval si prezident Lhotu, která je podle něj ve všech ohledech inspirující. "Bylo by dobré, aby z obcí, kde mají dojem, že se jim nic nedaří, přijeli sem a zeptali se, jak to dělají," dodal Pavel.
Shodou okolností to řekl na tiskové konferenci v závěru dvoudenní návštěvy Zlínského kraje právě v místě, na kterém místním lidem velmi záleží. Za prezidentem na zdi základní školy visí velká bronzová deska věnovaná učitelům, kteří ve škole ukrývali během druhé světové války velitele parašutistické skupiny Carbon Františka Bogataje. Ten patřil k účastníkům protikomunistického odboje, utekl do Anglie, kde absolvoval náročný výcvik, a v dubnu 1944 byl vysazený se svou skupinou nedaleko Lhoty.
Setkání s prezidentem se dočkal také zmiňovaný Martin Dufka z Archeologického muzea. Prezident v něm dokonce strávil více času, než bylo plánováno, pozorně poslouchal výklad, kývl na společné focení a ještě zanechal podpis v pamětní knize muzea. "Bohatost sbírek a vaše péče o něj jsou obdivuhodné!" připsal prezident. Martin byl zjevně spokojený a šťastný, když už prezident odjel, nalil si slivovice, spokojeně seděl a přemítal. "Tolik velkých muzeí všude v naší zemi existuje. A on přijel k nám, do vesnického muzea. Jsem mu za to vděčný," pronesl a těšil se, že si konečně chvilku odpočine.