"Lidé, pokud ve vás ještě zůstala jiskřička lidskosti, lidských citů, vzpamatujte se!" Polský filozof Siwiec napsal tato slova ve své závěti jen krátce před tím, než se 8. září 1968 ve Varšavě polil ředidlem a zapálil na protest proti "internacionální pomoci" vojsk Varšavské smlouvy v Československu, jejíž výročí si dnes Evropa připomíná.
Siwiecův testament a dopis manželce byly dlouhá léta uzavřeny v trezorech polské státní bezpečnosti. Na veřejnost se dostaly teprve před pár lety. Teď se s nimi mohou vůbec poprvé seznámit i lidé v Česku.
Dokumenty o Siwiecově činu včetně dobových fotografií jsou součástí putovní výstavy k 21. srpnu 1968, která je v těchto dnech k vidění v knihovně technické univerzity v Liberci.
"Myslím, že většina Čechů o něm ani neví," soudí Jan Srb, mluvčí Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu, který výstavu připravil spolu s polským Institutem paměti národa.
Nemohl jsem jinak, napsal své ženě
Siwiec se narodil v roce 1911 a za války byl členem odbojové Zemské armády. Po válce se živil především jako účetní, byl ženatý a měl pět dětí. Známí o něm mluvili jako o zásadovém, charakterním člověku.
Když 21. srpna 1968 vpadla do Československa vojska "spřátelených" armád, Siwiec psal a rozšiřoval protestní letáky, které podepisoval jako Jan Polak. Aby vyburcoval veřejnost, rozhodl se k sebeobětování.
Pro svůj čin si vybral varšavský Stadion desetiletí, kde se každoročně v září konaly velkolepé slavnosti dožínek. Na stadionu byli nejmocnější muži Polska včetně předsedy komunistické strany Wladyslawa Gomulky, velvyslanci a na sto tisíc návštěvníků.
"Promiň, nešlo to jinak," uvedl Siwiec své ženě v dopise, který napsal ve vlaku cestou do Varšavy. Manželka ovšem dostala dopis až po dvaceti letech, do té doby ho střežila polská státní bezpečnost.
Než se polil hořlavinou a zapálil, rozhodil do davu letáky s protestní výzvou. S výkřikem "Protestuji!" škrtl sirkou.
Siwiec utrpěl popáleniny na více než patnácti procentech těla, zemřel po čtyřech dnech v nemocnici.
"Pro něj bylo neuvěřitelné, že polská armáda okupovala Prahu," řekla před časem v České televizi Siwiecova dcera Alźbieta. "Cítil, že něco svým činem dokázal."
Rodina odmítla vyznamenání od postkomunisty
Polská bezpečnost vyrukovala s tvrzením, že Siwiec byl psychicky labilní, a snažila se celou událost ututlat, což se jí do značné míry podařilo.
Siwiecův čin všechna oficiální média zamlčela a vlastně dodnes o jeho osudu mnozí Češi nevědí.
V roce 1991 natočil polský režisér Maciej Drygas o "polském Palachovi" film Slyšte můj křik, v němž použil i dříve utajované záběry Polské filmové kroniky. Snímek získal cenu Evropské filmové akademie Felix v kategorii dokumentů.
O deset let později tehdejší prezident Václav Havel udělil Siwiecovi posmrtně jedno z nejvyšších státních vyznamenání - Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
V září 2003 odmítla Siwiecova rodina přijmout vyznamenání od polského prezidenta Aleksandra Kwaśniewského, protože byl členem postkomunistické strany Svaz demokratické levice.
Čechy je třeba uklidnit silou
S nápadem uspořádat výstavu o Srpnu 1968 s polským pohledem na okupaci přišel před dvěma lety Institut paměti národa v Polsku.
"Na výstavě je zachycen i odpor obyčejných Poláků, zástupců kultury nebo církve," řekl Aktuálně.cz kurátor výstavy Daniel Povolný z Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu.
Na druhou stranu výstava přibližuje také postoje nejvyšších polských představitelů, jsou na ní ukázky dobového tisku, fotografie, dokumenty o rozmístění polských jednotek, údaje o likvidaci českých "nelegálních" rozhlasových vysílačů, ukázky protestních i prorežimních letáků nebo odmítavá a souhlasná vyjádření polských občanů k okupaci.
"Jestliže si Češi vyskakují a nelíbí se jim to, co mají, tak je třeba je uklidnit silou," uvedl například před osmatřiceti lety přístavní navigátor ze Štětína.
A hned vedle jeho slov je i vyjádření zaměstnance Městského národního výboru v Krapkovici: "Osobně se stydím za Polsko, že naše armáda vstoupila nezákonně a spáchala agresi."
Opilý voják zastřelil dva civilisty
Jeden výstavní panel je věnován události ze 7. září 1968, kdy v Jičíně opilý polský voják začal střílet na skupinu civilistů a projíždějící auta. Vojín zabil Zdeňku Klimešovou a Jaroslava Veselého, zranil dalších pět lidí a ještě dva polské vojáky, kteří se ho snažili odzbrojit.
Zastřelení Češi byli jediní dva lidé, které při okupaci nezabili sovětští vojáci.
Vojín S.D. byl nejprve odsouzen k smrti, posléze mu byl snížen trest na doživotí, ale po patnácti letech byl z vězení propuštěn.
Polské jednotky se z Československa začaly stahovat v polovině října, poslední voják odešel 11. listopadu 1968. V Polsku je čekalo velkolepé uvítání za jejich "internacionální pomoc".
Při různých nehodách zahynulo v Československu deset polských vojáků, náklady na jejich pobyt v zahraničí dosáhly zhruba miliardu tehdejších zlotých.
