V polovině března 1999 jsem ještě jako novinář dělal reportáž na česko-slovenském pomezí. Ptal jsem se lidí na obou stranách hranice, jak by reagovali, kdyby jim někdo před deseti lety - v březnu 1989 - řekl, že za deset let nebude existovat socialismus, nebude existovat Sovětský svaz, nebude existovat ani Československo a že přesně v těchto místech povede východní hranice NATO, jehož Slovensko na rozdíl od České republiky nebude členem… Není nutné hodně přemýšlet, co by v té době odpověděla naprostá většina lidí. Přesto to - co se v té době jevilo jako naprosto neuvěřitelná fantasmagorie, se stalo naprosto samozřejmou samozřejmostí. A to během pouhopouhých deseti let.

Bezpečnostní prostředí zaznamenává v posledních letech ze všech oblastí, které nás obklopují a utvářejí svět kolem nás, vůbec nejdynamičtější vývoj.

Česká republika si díky členství v Severoatlantické alianci více než deset let užívá komfortu bezkonkurenčně nejvyšších bezpečnostních garancí v celé své historii. Česká republika tak získala něco, o co několik předcházejících generací marně usilovalo a nemálo jedinců bylo ochotno riskovat svou svobodu nebo dokonce položit své životy.

Naše země v minulosti opakovaně tvrdě doplatila na své nejisté bezpečnostní zakotvení, které pak navíc ve svém důsledku do naší země dvakrát přivedlo totalitní režim. Takže lze říci, že v našem historickém kontextu má bezpečnost ještě další významný přínos, a to demokracii.

Dalo by se tedy logicky předpokládat, že po těchto historických zkušenostech bude přirozeným zájmem všech demokratických politiků o tyto bezpečnostní garance, jež přece jsou základním předpokladem fungování jakékoliv společnosti, neustále pečovat. Bez zajištěné bezpečnosti nelze budovat dálnice, vylepšovat zdravotní ani sociální jistoty.

Co od nás čekají spojenci

Od České republiky naší spojenci jistě neočekávají, že budeme hrát klíčovou roli ve strategických záležitostech. Právem ale očekávají, že se na zajištění systému kolektivní bezpečnosti bude podílet maximálně v rámci našich možností. Není totiž možné, aby všechny členské požívaly stejného standardu bezpečnostních garancí a současně se ne všechny země na jejich zajištění podílely stejnou měrou a byly ochotny nést stejná rizika.

Nejvyšší bezpečností garance v naší historii zdá se přinesly i nečekaná negativa, neboť u některých politiků bohužel vyvolávají šálivý pocit „nám se přece nemůže nic stát, neboť nám ale vůbec nic nehrozí". A že navíc už to takhle zůstane zařízeno jednou pro vždy,  na věky věků.

Paradoxně se tak pocit neohrozitelnosti a bezpečí může stát naši největší bezpečnostní hrozbou. Severoatlantická aliance je neporazitelná vojensky zvenčí,a o to více je ale zranitelnější zevnitř. 

Bezpečnost České republiky je přímo závislá na našich spojencích, samotná Česká republika by v případě potřeby sama o sobě nedokázala příliš mnoho. Koneckonců profesionální armádu jsme si mohli dovolit především díky členství v Severoatlantické alianci. Pokud bychom stáli mimo ní, tak by všichni mladí muži stále místo soustředění se na počátek své pracovní kariéry museli chtě nechtě rukovat na vojnu. Umí si tohle ještě dnes někdo představit?

Spolehlivost a předvídatelnost

Proto je našim přirozeným zájmem, abychom se vůči našim spojencům profilovali jako spolehliví a také předvídatelní.  Opakování ostudy se schvalováním misí z počátku roku 2009 by se pro nás již patrně neobešlo bez následků.

Naše bezpečnost opravdu není samozřejmost. Čeští politikové musí za prvé pochopit, že naši spojenci se k nám budou chovat stejně, jako my se chováme k nim. Jakým spojencem Česká republika bude, takové spojence Česká republika bude v budoucnosti mít, nikoliv obráceně.  A za druhé tuto věc vysvětlovat občanům. A současně voliči by svým politikům na druhou stranu měli dávat najevo, že bezpečnost je zajímá, je pro ně důležitá, a  má pro ně stejnou váhu jako zdravotní péče, sociální zajištění či ekonomický rozvoj.