Praha - Byly doby, kdy státní úředníci byli ochotni obětovat za občany a jejich svobody vlastní život.
Je to případ třeba otce Jaroslava Klemeše, bývalého výsadkáře z paraskupiny Platinum. S vlastním otcem se v roce 1940 ani nerozloučil, měl strach, aby nedostal své blízké do problémů, kvůli jeho útěku do zahraničí. Otci nechal doma na stole jen dopis, že si vše po válce vysvětlí. K tomu už neměli nikdy příležitost. Jaroslav netušil, že jeho otec, berní úředník z Čadce, tajně převádí Židy přes hranice, zachraňuje celou řadu lidí před gestapem. O popravě svého otce v roce 1942, který byl pravděpodobně někým zrazen, se dozvěděl až v roce 1945, v době po svém výsadku do Protektorátu.
Jaroslav Klemeš utekl v roce 1940 tzv. balkánskou cestou do Francie, chtěl bojovat proti nacistickému Německu. Útěk organizoval se čtyřmi kamarády. Parta osmnáctiletých kluků měla romantickou představu o velkém válečném dobrodružství.
Většina to ale vzdala už na nádraží, kromě jediného: "Na nádraží přišel jen kamarád z dětství - jistý Čambala. Vyrůstali jsme spolu na jedné ulici, znali jsme se dobře. Od té chvíle jsem za něj cítil odpovědnost. Byl o rok mladší a také jsem to byl já, kdo ho k cestě přemluvil," vzpomíná Klemeš.
Občanskému sdružení Post Bellum se v roce 2004 podařilo vypátrat, kde dodnes Ludvík Čambala žije, jeho vyprávění natočili: "Ano, to jsem já, který přešel přes hranice do zahraniční armády s Jardou Klemešem. Pamatuji si na událost, která nás rozdělila. Ve Francii jsme ustupovali wehrmachtu. A já se utíkající jednotce ztratil. Kolik nervů to asi Jardu muselo stát..."
Vojáci z Francie utíkali, až měli opruzené zadky
Jaroslav Klemeš si historku z června roku 1940 vybavuje: "To bylo hrozné, naše jednotka ustupovala před Němci. Neměli jsme auta, všechno bylo rozbité, takže stovky kilometrů na jižní pobřeží Franci jsme šlapali pěšky. Vojáci usínali při pochodu. Asi po dvou hodinách chůze dal velitel u jednoho statku rozchod, šli jsme pro jídlo a vodu k místním usedlíkům. Ludvík si ustlal někde ve stodole a usnul, ale neřekl mi, kam jde. Velitel pak dal nástup a pochodovalo se dál, na nikoho se nemohlo čekat. Ludvík ale zmizel, byl jsem zoufalý...," vypráví Jaroslav Klemeš.
Co tedy s Ludvíkem Čambalou bylo?
"Dobře si pamatuji na ten pochod. To šli vojáci a drželi si zadky, měli jsme všichni vlky a puchýře na nohou. Pak jsme se dobelhali k jednomu statku, kde jsme objevili čerstvě upečeného králíka, nikdo nikde, tak jsme se do něho pustili, někteří vojáci ještě hledali vajíčka. Já si lehl na lavici a usnul," vzpomíná Čambala.
Asi po čtyřech hodinách ho probudil zvuk motorky. "Vyskočil jsem a koukám, nikdo nikde, všude ticho, moje jednotka mě tam nechala. Vykouknul jsem ven a vidím, že na sajdkáře jednou Němci, mají kulomet a projíždějí kolem. Vzadu za stodolou bylo opřené kolo, sedl jsem na něj a uháněl pryč. Všude jsem se ptal na jednotku, projížděl jsem kolem obrovských zástupů uprchlíků, všichni táhli na jih, utíkali před Němci, kteří do davu nalétávali stíhacími letouny. Za čtyři dny jsem jednotku dostihl. To víte, že Jarda byl celej nadšenej, já taky...," dodává.
Romantika dobrodružství byla ta tam
Osmnáctiletý Jaroslav Klemeš a o rok mladší Ludvík Čambala se stali svědky jedněch z největších válečných zločinů, kterých se nacisté dopouštěli na civilistech.
S jednotkou pochodovali stovky kilometrů od řeky Marny až na jižní pobřeží Francie. Míjeli kilometry dlouhé zástupy civilistů, kteří prchali před wehrmachtem.
Jaroslav Klemeš vzpomíná: "Do těchto civilistů Němci nalétávali stíhacími letouny, všude bylo plno mrtvých, nářku a zoufalství."
Klemeš a Čambala - puberťáci v uniformě z první světové války a se starou spíše mysliveckou puškou, kterou dostali od Francouzů, aby jejich zemi bránili, rychle z romatických představ o válce vystřízlivěli.
"Hladoví jsme kráčeli kolem jednoho pekařství, před ním ležel nějaký mrtvý voják a k sobě křečovitě tisknul francouzskou bagetu. Hned naproti bylo zlatnictví, před kterým se válela mrtvola nějakého muže, který měl kolem sebe rozsypané zlaté šperky, co se mu vysypali z helmy. Nikdo se zlatíčka ničeho ani nedotkl, to byl majestát smrti. Pochodovali jsme přes most, kde jsem vidl mrtvou mladičkou dívku, zástupy prchajících lidí kolem procházeli, to se nedalo vydržet. Tam jsem se rozplakal....," vypráví chvějícím se hlasem Ludvík Čambala v rozhlasovém dokumentu Příběhy 20. století.
Oba kamarádi prošli boji ve Francii. Utrpení, které viděli, je nezlomilo. Dostali se poslední lodí z okupované Francie do Anglie. Jaroslav Klemeš se stal výsadkářem a v únoru roku 1945 seskočil se skupinou Platinum do Protektorátu.
Příběhy 20. století
- Rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století připravuje tým redaktorů Českého rozhlasu Rádia Česko a neziskového občanského sdružení Post Bellum .
- Novináři natočili více než sedm set svědectví a vzpomínek pamětníků.
- Hodinový dokument věnovaný vzpomínkám Jaroslava Klemeše a Ludvíka Čambaly, o nichž pojednává tento článek, můžete slyšet v sobotu 22. prosince pět krátce po desáté hodině na rádiu Česko.
- Projekt momentálně hledá sponzory - vše potřebné najdete na webových stránkách sdružení Post Bellum .
Nepřehlédněte:
Politický vězeň, který je veden v seznamech StB
Po roce 1948 byl Jaroslav Klemeš zatčen a patnáct měsíců vyšetřován za údajnou špionáž a velezradu v pověstném "domečku", ve vazbě komunistického Obraného zpravodajství.
Odsouzen byl na dva roky ve skupině Paleček a spol. V kriminále učil kde koho morseovku, kterou se vězni na samotkách mezi sebou dorozumívali. Jaroslav Klemeš jako někdejší výsadkář - radista v této profesi pochopitelně vynikal.
Byl propuštěn, ale čekaly ho jen další otrocké dělnické profese například v táboře nucených prací v Nebořicích.
Nemilé překvapení na závěr. Pokud si jméno - Jaroslav Klemeš - necháte vyhledat v seznamech spolupracovníků StB, budete překvapeni. Jeho jméno se na seznamech nachází, je veden pod krycím jménem Josef. Podle dostupných údajů spolupracoval od 28. března 1959 až do 27. února 1962.
Čambala komunistům nic nepodepsal
Ludvík Čambala byl nasazen s československou tankovou brigádou u francouzského přístavu Dunkerque. Do Prahy se dostal na konci května 1945. Hned se vypravil za Jaroslav Klemešem, se kterým potom nějaký čas bydlel.
Od roku 1955 žije v Brně. Po únoru 1948 měl prý na stole přihlášku do komunistické strany. Nikdy jí ale nepodepsal. Říká, že za to "nepykal", jen jeho děti nebyly přijaty na školy.
Více se o jejich osudech dozvíte na Rádiu Česko tuto sobotu krátce po desáté hodině v dalším dokumentu z cyklu Příběhy 20. století.
