Vsadit na tvořivost se dnes vyplatí. Jeden příklad za všechny: Podnikatelskou ikonou začátku dvacátého století byl Henry Ford, který svůj úspěch založil na masové výrobě automobilů. Ta vyžadovala nekonečné řady dělníků, opakujících rutinní činnosti po celý den, po celý měsíc, po celý rok. Podnikatelskou ikonou začátku dvacátého prvního století je Steve Jobs, který se proslavil tím, že vytvářel výrobky nové, známým výrobků dodával eleganci, a jeho životním krédem bylo „myslet jinak".
Jinými slovy, zatímco Ford potřeboval zástupy dělníků mechanicky plnících rutinní úkoly, Jobs spoléhal na tvořivý tým, který dokázal produkovat „originální nápady, které mají hodnotu", jak zní jedna z definic tvořivosti. Zdálo by se, že tvořivost bude jedním z předních cílů vzdělávání. Bohužel, ve školách je tomu přesně naopak.
Myslet jinak
Pro tvořivost je klíčový druh myšlení, kterému se říká rozbíhavé, nebo také divergentní. To se dá popsat jako myšlení bez hranic, které doslova střílí jeden nápad za druhým a generuje co největší počet různých možností. Nehledá jedinou správnou odpověď, naopak, jeho cílem je vyprodukovat co nejvíce možných odpovědí.
Oproti tomu stojí typ myšlení, které postupně vylučuje jednu možnost za druhou, až se dostane k logickému výsledku. Směřuje k jediné správné odpovědi, říká se mu sbíhavé, konvergentní myšlení a je to právě ono, které je předmětem testů IQ. Děti v rozbíhavém myšlení excelují, ale s tím, jak rostou a prochází školním vzděláváním, jim tato dovednost mizí. Jinak řečeno, tradiční škola svým zaměřením připravuje děti o jednu z nejcennějších dovedností dnešní doby. Tím, že jim nedává jim možnost uplatňovat své tvořivé schopnosti, ubíjí jejich přirozenou kreativitu.
To má své kořeny v původním cíli povinné školní docházky, jejím cílem bylo připravit úředníky a dělníky a pro niž tvořivost znamenala nikoli hodnotu, ale ohrožení. Vytvořila si proto nástroje, jak ji účinně potlačovat a dodnes je používá.
Klíčem je správná motivace
Rozvíjení tvořivosti velmi úzce souvisí s motivací. Mnohaleté zkoumání odhalilo, že pokud jde o tvořivé nebo nejednoznačně definované úkoly, daleko nejlepších výsledků dosahují ti, které pohání vnitřní motivace: touha pracovat na úkolu kvůli jeho smyslu, nebo kvůli potěšení z práce na něm. Pokud je kreativní snažení motivováno odměnou, nebo strachem z trestu, pravděpodobně to v dlouhodobém výhledu povede ke ztrátě zájmu o činnost samotnou - v tomto případě o učení. K pouhému nadrilování matematických vzorečků přinutit lze, ale nutit ke tvořivosti nepovede k tomu, že si ji děti osvojí.
K rozvoji tvořivého přístupu je naopak třeba, aby mohly děti jednotlivé oblasti plně zvládnout, aby mohly často uplatňovat svobodu volby a zároveň měly pocit, že to, co dělají je smysluplné. Bohužel, tradičně pojaté školství se soustředí na vnější motivaci, která stojí na předpokladu, že je nevyhnutelně nutné děti k učení nutit pohrůžkami špatných známek, nebo je alespoň uplácet dobrými známkami. Přitom by nebylo tak těžké tento model změnit a udělat ze škol místo, kde se dětí učí tomu, co budou v životě skutečně potřebovat.
Čím více prostoru, tím lépe
Na rozdíl od čtenářské gramotnosti je tvořivé myšlení jednou z dovedností, kterou se není možné naučit od stolu, natož ji odkoukat z tabule. Její podstatou je objevování neobvyklých a vynalézavých řešení.
Pro její rozvoj je proto klíčové, aby byly děti často konfrontovány s neobvyklými situacemi. To však není možné, pokud se výuka omezuje na předávání informací a jejich ověřování výhradně skrze papírové testy. Pokud je rozvoj tvořivosti brán vážně, významnou součástí výuky by měly být studenty vedené projekty. Ty poskytují prostor, kde děti mohou experimentovat a třeba se i dopouštět chyb, beze strachu z toho, že za svou snahu budou potrestány.
Princip experimentování a objevování nového beze strachu je však v přímém rozporu s ověřováním schopností pomocí kantory oblíbených písemek. Naštěstí existují i jiné způsoby, jak ověřit, že děti něco zvládnou - kromě již zmíněných projektů jsou to prezentace, různé formy portfolií, nebo skupinové diskuze. Za pomoci učební mapy je dále možné zjistit, jak daleko se v dané oblasti dítě dostalo. To je mnohem cennější informace, než jakou poskytuje běžná známka. Pro proces učení je totiž mnohem důležitější vyhodnocovat pokrok dítěte a dávat mu zpětnou vazbu, než ho srovnávat s ostatními a tlačit tak na něj zvenčí. Pro rozvoj tvořivosti toto platí dvojnásob.
Neznámá budoucnost
Tvořivost je spolu s dalšími dovednostmi na vítězném tažení dnešním světem. V době, kdy ani nevíme, jaké pracovní pozice budou za dvacet či třicet let vůbec existovat by bylo více než pošetilé spoléhat na jakékoli znalosti jako na základ budoucího uplatnění. Vždyť prvních deset nejlépe placených pracovních míst z roku 2010 v roce 2004 ještě neexistovalo. S příchodem 21. století a informací na dosah ukazováčku, bychom se proto měli více soustředit na skutečné porozumění tématům a to i za cenu menšího množství „znalostí" z oborových předmětů.
Namísto soukání zkostnatělých a nudně podávaných vědeckých pravd by vzdělávání mělo rozvíjet důležité dovednosti, ideálně způsobem, který dnešní děti zaujme. Protože - ať chceme, nebo ne - život se do škatulek z učebnic zavřít nenechá.
Autor pracuje v nezávislé společnosti Scio, která je členem AEA-E (Association for Educational Assessment Europe)
