Praha – Zatímco ministerstvo financí zveřejňuje všechny smlouvy i faktury na internetu a zavádí elektronickou evidenci tržeb, některé jeho úřednice žijí v úplně jiném světě. Když chtějí získat podklady pro svou práci, musejí se teple obléct a sestoupit do krypty pod jedním z nejznámějších pražských kostelů - chrámem sv. Mikuláše na Malostranském náměstí.
Pod nohama nic netušících turistů se tu podél potemnělých stěn táhne na dvanáct kilometrů svazků. V kovových regálech odpočívají dokumenty říšských bank, spisy související s majetkem kolaborantů, nároky na poválečná vyrovnání, účetnictví kampeliček nebo archiválie střediska cenných papírů.
Jde o unikátní archiv - nikde jinde na světě podobně kompletní bankovní a burzovní záznamy nenajdete.
Samy sem nechodíme
Z hlavní, dobře osvětlené místnosti se rozbíhají chodby, postranní křídla i temná zákoutí. "Některá místa se ani nedají využívat. A do některých chodí úřednice po dvou, aby se nebály,“ popisuje šéfka odboru náhradových agend Monika Vláčilová, která má archiv na starosti.
Pracovnice ministerstva sem proto chodí, jen pokud je potřeba vyhledat konkrétní dokumenty. "Nedá se tu být dlouho. Ale některé vyhledávky jsou náročné, protože archiv není setříděný, takže tu občas strávíme týdny a trochu se otužíme,“ dodává Vláčilová a její kolegyně hned dává k dobru strašidelnou historku o mumifikovaných mrtvolkách koček, které se v kryptě našly. Spolu s tisíci svazků si je odtud nedávno odvezl Národní archiv. Co s nimi bude dělat? Na to úřednice neznají odpověď.
Krypta slouží jako archiv už od svého zbudování v 18. století, ministerstvo financí ji používá od konce 90. let. Ačkoli zde skladuje desítky let staré spisy, jde stále o živý archiv, který se používá k řešení aktuálních kauz. Ministerstvo zemědělství sem například sahá při řešení restitucí.
"Měli jsme tu i paní, která po nás chtěla vrátit majetky, které její rodině přisoudil král Jan Lucemburský. Bylo to prý někde u Sokolova, a že by se jí to hodilo,“ vzpomíná se smíchem Vláčilová, která v archivu pracuje šest let. Paní pomoci nemohli - nejstarší dokumenty sahají do třicátých let minulého století.
Líný ředitel i ukradené psací stroje
Zato se zde aktuálně řeší náhrady za majetky reemigrantů ze Zakarpatské Ukrajiny. "Teď se ta otázka znovu otevírá kvůli poslanecké iniciativě, máme tu k tomu zhruba 6,5 tisíce spisů,“ dodává Vláčilová. V archivu leží také dokumenty k poválečnému vyrovnání s Německem, které se ze zákona nesmí zničit.
V nich se dají podle úřednic najít skutečné perly. "Jeden peněžní ústav se například domáhal náhrady za plat ředitele, který tam byl dosazen jako německý občan a do práce chodil jen v pátek na tři hodiny,“ vyprávějí úřednice.
Z dokumentů se dá také vyčíst, čeho měli sovětští vojáci po válce nedostatek. "Máme tady žádosti z různých koutů republiky, kde se banky domáhají náhrady za psací stroje, které si odnášela sovětská armáda,“ dodává Vláčilová cestou kolem nejstarší části archivu, kde se regály postupně ztrácejí ve tmě.
Podmínky pro desítky let staré tisky tu nejsou ideální. Jen část z nich je již probraná a uložená v ochranných složkách, nejstarší části archivu na lepší uskladnění teprve čekají. "Dokumenty procházejí každoročními testy na plíseň a vlhko jen s přivřenýma očima,“ říká Vláčilová.
Podle její kolegyně by bylo potřeba deset lidí se znalostí němčiny na dva až tři roky, kdyby se měl archiv celý utřídit. To se ale jen tak nepodaří – ministerstvo financí na to nemá peníze.
