Dopis Jana Palacha
Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem.
Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.
Naše požadavky jsou:
- Okamžité zrušení cenzury
- Zákaz rozšiřování "Zpráv"
Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevstoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.
Pochodeň č. 1
PS. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.
Zdroj: Palach memorial pages
Jan Palach přišel k budově Národního muzea okolo čtvrté hodiny, 16. ledna 1969. Polil se benzinem a zapálil. Podle svědků pak Palach běžel k soše sv. Václava a poté směrem k pražskému hlavnímu nádraží. Pak klesl k zemi.
Hoří člověk, utíkej tam!
"Byli jsme s manželkou v Domě potravin. Když jsem vyšli ven, uviděli jsme od kašny od Muzea vyběhnout hořící postavu, ze které šlehaly zvláštní silně oranžové plameny. Běžela k soše sv. Václava, otočila se směrem k hlavnímu nádraží a před Domem potravin klesla na zem. Manželka vykřikla: Hoří člověk! Utíkej tam!
Když jsem k němu doběhl, byl tam už dispečer, který na něj hodil svůj kožich a já svůj svrchník. Vzpomínám si, že na nohou měl ještě dámský vínově červený kabát. Po uhašení plamene kožich dispečera nešel sundat. Byl spečen se zbytky oděvu Jana Palacha.
Když jsem sundal svůj svrchník z horní části jeho těla, Palach vydechl a první slova byla: Přečtete dopis. Manželka se zeptala: Kde je dopis? Odpověď: U Muzea. Poslal jsem manželku najít tašku a sám jsem zůstal u Palacha, dokud nepřijela sanitka. Palach více nepromluvil."
Svědectví manželů Indrových z Hradce Králové (Lidová demokracie 13. 2. 1969)
Strašně se z něj čoudilo
"Přišel sem dolů před Muzeum mládenec, odložil modrý kabát a aktovku, potom otevřel nějakou lahvičku, bylo na ní napsáno éter, to jsem viděl na vlastní oči, nalil si trochu na vatu a natřel si obličej, zbytek vypil. Potom otevřel dvě piksly z bílé umělé hmoty s modrým krytem a celý se polil, škrtl zápalkou a v tu chvíli byl jedna hořící pochodeň.
Strašně se z něho čoudilo, lítaly plameny na všechny strany. Běžel jako zběsilý směrem na Vinohrady. Lidé za ním utíkali jako za hořícím zjevením. Přijíždí tramvaj, zastavuje, vyskočí tramvaják, hází přes běžící přízrak kabát a utlouká oheň.
To už jsem taky na místě, ženské zvracejí, jdu blíž, kolem se hlasitě diskutuje. Ještě se kouřilo z cárů šatů, vlasy měl celé seškvařené a byl celý začouzený. Ruku měl celou spálenou. Ta kůže vám byla po celé délce prasklá, černá. Ještě žil, obracel kolem sebe oči a pořád jenom pouštěl přes seškvařené rty: dopis,...v tašce dopis... Za chvilku tu byly dva ruské gázíky, asi jely okolo, a potom esembáci a sanitka. No jestli to trvalo tak pět minut."
Svědectví Broňka Kuliga, řidiče ostravské televize (Moravskoslezký večerník 17. a 18. 1. 1969)
Zemřel po třech dnech
Sanitka Jana Palacha odvezla na oddělení pro léčbu popálenin do Legerovy ulice. Osmdesát pět procent jeho těla zasáhly těžké popáleniny. Žil ještě tři dny.
Pohřeb Jana Palacha 25. ledna 1969 se stal protestem proti pokračující okupaci.
V následujících dnech jeho čin napodobili další mladí lidé: 20. ledna se upálil Josef Hlavatý; následovali Miroslav Malinka a Blanka Nacházelová a Jan Zajíc. 4. dubna se v Jihlavě upálil Evžen Plocek.
