Rozhovor - Zažíváte právě ve vaší rodině shon spojený s finišem příprav na štědrovečerní večeři? Schyluje se zrovna k rodinné hádce, protože nejde všechno tak, jak by podle vašich představ mělo? Chystáte se z domova aspoň na chvíli odejít, abyste dusné atmosféře unikli, a přemýšlíte, zda zajít za prarodiči na hřbitov?
O tom, co a jak se nám právě na Štědrý den děje a jaký to celé má smysl, jsme si povídali s Ladislavou Sůvovou, které krátce před letošními Vánoci vyšla knížka pojednávající o české tradici. Vánocům a času s nimi spojeným v ní věnuje největší část.
Aktuálně.cz: Česko je spolu s několika dalšími středoevropskými národy specifické tím, že u nás nosí dětem dárky Ježíšek. Jaký tomu přikládáte význam?
Ježíšek představuje tajuplno a čarokrásno. Chci ho vidět, ale zároveň ho nemůžu vidět. Mohu si do něj vložit jakoukoli představu, což je podobný princip, jaký platí u modlitby. Jelikož neznám jeho podobu, může pro mě dokázat všechno. Ježíšek všechno vidí, všechno slyší, splní každé přání. A zároveň, protože všechno vidí, tak taky ví, jestli si dárky zasloužím. Už když Ježíškovi jako dítě píšu, musím přemýšlet o tom, zda to, co si přeju, skutečně dostanu. Říkám si, tak tohle ten Ježíšek taky viděl, tohle asi nedostanu… Děti píší Ježíškovi s obrovskou láskou. Když mu píší dopis, dají do něj veškeré očekávání a touhu. Stvoří úžasnou, láskyplnou atmosféru. Protože když si něco s takovou láskou přeju a s tou samou láskou tatínek a maminka ten dopis přebírají, tak není možné, než ty věci plnit. Nám nosí dárky láska.
A.cz: Pamatuji se už z dětství, že Štědrý den byl v rodině vždy náročný čas, kdy rodina měla sklon se hádat, pak se složitě usmiřovat. Čím to, že se tyto věci dějí?
Štědrý den je jediný den v roce, kdy se mění od rána energie. Ta ranní je úplně jiná než odpolední. Ráno nás probouzí pokora a vděk. V poledne se změní na trpělivost. A kolem třetí odpoledne vzniká zvláštní atmosféra pokání. Člověk má najednou podezřívavý pocit, jestli něco neudělal špatně, jestli je všechno na svém místě, tak jak má být. Nestane se to jen mamince, která chystá jídlo. Nejenom tatínkovi, který zdobí stromeček. Objeví se to i dětem. A už to začne jiskřit. Neznám téměř rodinu, která by se nepohádala na Štědrý den. Tato odpolední hodina je pro nás připravena, abychom zkontrolovali sami sebe, hraje na naši sebedůvěru, zkoumá, kde jsme pevní v kramflecích, nejen na Štědrý den, ale obecně. Jak jsme na tom se svojí nervozitou, jestli umíme věci ustát. Zda máme v sobě vroubek, který stojí za povšimnutí. Když se pohádáme, pak zřejmě máme. A na závěr dne se to zase celé obrátí, sestupuje energie míru a vše dobře dopadne.
A.cz: Když jsem byl větší, řešil jsem tuto „těžkou hodinu" dlouhými procházkami, vždy s návštěvou hřbitova. Jak vznikla tato tradice, že se o Vánocích chodí na hřbitov podobně jako při Dušičkách?
O autorce a knize
Ladislava Sůvová, autorka knížky Naše tradice, která vyšla krátce před začátkem vánočních svátků, se dlouhodobě věnuje studiu českých tradic.
V knížce jednoduchým a srozumitelným způsobem vyjadřuje skutečný smysl jednotlivých dní v roce, které jsou pro nás významné. Kniha je určena všem, kteří chtějí porozumět české tradici, porozumět jejímu smyslu a znát kořeny svého původu.
Knihu je nyní možné zakoupit v pražském knihkupectví U Džoudyho (Jugoslávská 7, Praha 2) nebo v e-shopu.
Lidé mají na Vánoce potřebu sdílet i s mrtvými. Tím, jak lidé přemýšlí o sobě, o svých blízkých a mají potřebu pospolitosti i soudržnosti, zahrnou do toho i své blízké, kteří už zemřeli. Mají potřebu jim něco sdělit. Jenom tak s nimi pobýt. Téměř každá česká rodina jde o Vánocích na hřbitov a je to moc dobře. Je to vzdání úcty a poděkování našim předkům.
A.cz: Je zajímavé, že lidé mívají o Vánocích na hřbitově potřebu hovořit, buď k těm, kteří s nimi přišli, anebo těm, jejichž památku přišli uctít.
Mám o Vánocích na hřbitově pocit, jako kdyby rodiče byli se mnou. Jde o nádherný okamžik, kdy jsme všichni pohromadě. Jako Češi potřebujeme pospolitost, neumíme být sami. Že se lidé na Vánoce otevřou, je nejkrásnější, co jeden druhému mohou dát. Lidé se na Štědrý den nepřetvařují, otevřou srdce a chtějí být slušní. Toto je na Štědrém dnu nádherné: Většina lidí touží po kráse a laskavosti.
A.cz: V knížce hovoříte o několika chodech jídla, které se mají o štědrovečerní večeři servírovat. Co symbolizují jednotlivá jídla? A jak je důležité žádné nevynechat?
Vyloženě podstatné to není. Tím, že žijeme v dualitě, naši předci všechno vymysleli dvakrát. Čočku, protože vyjadřuje hojnost, jedli jako předkrm. Dávali ještě minci pod talíř, aby hojnost byla v dualitě, aby to takříkajíc posichrovali. Stejně tak s černým kubou, ten symbolizuje skromnost, která by o Vánocích neměla chybět. Když kubu jíte a polykáte krupky se sušenými houbami, není v tom opravdu kus pokory? Jenom kubu sníst? Vede nás to k zamyšlení, že takto se jedlo. A že nemusí být pořád dobře a štědře, že může být i hůř. Skromnost jako národ také potřebujeme. Kde je bohatství, tak tam skromnost a pokora musí být rovněž přítomna. Abychom nebyli rozpyšnění a zpovykaní. U nás je projevem pokory ryba.
A.cz: Připomínáte také dnes už ne zcela dodržovaný zvyk, totiž že jídlo o štědrovečerní večeři má servírovat muž. Proč?
Štědrý den je archetypálně a atmosférou spojen s ženskou energií. Je jemný a příjemný, mění se během něj plno nálad. V této atmosféře je přesně ukázáno, jak na určité věci reaguje muž, a jak na určité žena. A jak muž a žena mají rozdílné vnímání jednoho dne. Muž má dělat věci, které přísluší mužské síle, tomu, že zabezpečuje rodinu. Tak i všechno, co souvisí s hojností rodiny, má dělat muž. Zdobit stromeček. Hospodyně udělá jídlo a on jenom obslouží. Jde o symboliku vyjadřující, že bohatství je spojeno s mužskou silou a energií. Mužem, který je hlavou rodiny. Na štědrém dni se mi líbí, jak je to důmyslně vymyšlené. Naši předci neopomněli nic, den nás přesně vystihuje. Kdybychom se rozebrali na šroubečky a pak se poskládali zpět, tak se poskládáme prostřednictvím činností na Štědrý den do ženy a muže. Skutečně se v tom najdeme. Pro ženu i muže je to velké naplnění.
A.cz: Co popisujete, zní takřka idylicky. Jsem si jist, že velká část lidí takto Vánoce neprociťuje. Čím to?
Lidé se nechtějí v dnešní době zamýšlet, což vyžaduje se zastavit. Lidé se bojí, že jim něco uteče, když se zastaví. Jako kdyby se báli sami sebe, že na něco přijdou, něco objeví a pak si s tím nebudou vědět rady. Lidé jdou radši do shonu, než by byli sami se sebou. Neumí ani být u sebe. Musí mít buď sluchátka, nebo si s někým psát. Chytí nervozitu, když jsou sami. Lidé utíkají před světem, ale hlavně před sebou.
A.cz: V knížce vysvětlujete, že my máme v současnosti modlitbu spojenu s náboženstvím, ale že náboženství si ji jen přivlastnilo. Jak to tedy je se vznikem modlitby?
Modlitba je tady od nepaměti, co je člověk člověkem. Jde o něco, co se přirozeně rodí s námi. Každý si v dětství něco přál. A to přání, které opakuji tak dlouho, až se mi splní, už je modlitba. Modlitba formuje záměr, a to je to nejkvalitnější, co můžeme v životě dostat. Že jsme zodpovědní k tomu, co si v hlavě usmyslíme, že to dotáhneme až do konce. Že myslíme do důsledků. Protože když modlitbu stvářím, tak nenapíšu jen tak pár slov na papír. Jen že chci červené boty. V hlavě už mi běží: mám na ty boty? Budou mi k něčemu? Vede mě to k zamyšlení nad vším, co k tomu patří, nad sebou samým. Když na toto myslím, stvořím modlitbu. A pak už si danou věc jen silou svého pocitu přeju. V ten okamžik, kdy do toho dám veškerý svůj prožitek, cit a touhu, se mi splní. Splní se mi to nejen díky nim, ale díky tomu, co jsem vše kolem toho rozmyslela. A jak jsem si zodpověděla všechny otázky, které jsem si kolem toho položila. Tak vznikla modlitba.
A.cz: Tvrdíte, že to, jak svátky prožíváme, zakládá na náš zdravotní stav během celého dalšího roku. Čím?
Na Boží Hod vánoční bychom podle pověry neměli nikde cestovat, máme být v kruhu rodiny s nejbližšími a odpočívat. Další den na Štěpána je naopak den návštěvní a den obdarování - kdo nebyl s námi u stromečku, dojdeme ho obdarovat, nebo on nás. Oba tyto dny máme myslet sami na sebe, na svoji střídmost. Na to, abychom se nepřejedli, nepřepili. Je to v naší tradici opět důmyslně uděláno. Energie těchto dnů nás vede k tomu, abychom ustáli sami sebe ve svých chutích a touhách. V tom si zakládáme na to, jaké zdraví budeme mít příští rok.
A.cz: Silvestr je tradičně den, kdy se lidé - někdy organizovaně, někdy i lehce násilně prostřednictvím sledování televize veselí. Je to špatně, když se tento den zredukuje na zábavu, nebo to k tomu dni patří a je to správně?
Je to správně. K Silvestru skutečně patří veselí a radost. Jde o nádhernou, zářivou atmosféru připomínající prskavku. Vše přijde a uletí, je to den bláznivosti a humoru. Člověk si ten den může leccos dovolit a je mu to prominuto.
A.cz: Člověk má tendenci s koncem kalendářního roku bilancovat. Má to nějakou oporu v tradici?
Lidé to tradičně dělali již během adventu při procházení jednotlivých týdnů, vše tam bilancovali - sebe, domov, zem, svoji víru a vztahy. Na Silvestra a Nový rok není radno si předsevzetí dělat. Vesmír nás k tomu nevede, vládne silná, mužská energie, která je archetypálně protipólem Štědrému dni a my máme velké oči, pocit, že všechno dokážeme, že vše půjde. Tyto dny se vyplatí zásadně nebilancovat a nedělat předsevzetí, nikdo je nedodrží. Čas na předsevzetí je až později, kolem šestého ledna. To naši předci přemýšleli, kde osejí pole, kde zasadí brambory. Bilancovali o adventu, v lednu už dělali plán.
A.cz: Trošku mi tím bouráte mé zažité představy a návyky: Byl jsem zvyklý si na přelomu roku ten uplynulý vždycky zhodnotit a vyvodit z toho cíle pro ten začínající.
Lidé dnes pořád chtějí všechno hodnotit. Naučili jsme se hodnotit a kritizovat, ale přestali jsme vidět, kam mají věci vést. Zapomněli jsme na cíl a na záměr. Z toho bychom se měli probudit jako ze špatného snu. Naši předci takhle hodně nikdy nehodnotili, ani nekritizovali. Spíš měli cíle, měli záměr, věděli, k čemu směřují, co chtějí dokázat, že mají cestu, po které někam jdou. Když není záměr, není ani cesta. Není nic horšího v životě, než ztratit cestu. První lednový týden patří vytvoření této cesty.
A.cz: Co by si vlastně měl člověk z celého období Vánoc odnést pro zbytek roku? Jak pozná, že vánoce prožil a užil tak, jak měl?
Každý člověk to na sobě pozná. Každý člověk ví, co se mu honilo v hlavě. Ví, kam se mu nejvíc ubíraly myšlenky, ke komu. Co ho nejvíc oslovovalo ve vánoční dobu, co měl v srdci a co si přál. Co chtěl na sobě změnit. Je možné, že ten pocit nepojmenuje nahlas, protože se za něj stydí, leckdy se ho stydí přiznat i sám sobě. Jelikož ne každý je schopen o tom mluvit, je dobré si pořídit deník a dělat si během vánočního času poznámky. Který člověk to jednou udělá, bude to dělat celý život, protože pozná, jak je to užitečné. Hlavně kvůli němu samému, ale i rodině a lidem, které má rád. Třeba pozná, že on byl ten, který zkazil na Štědrý den náladu, nebo naopak ten, kdo vytvořil příjemnou atmosféru. Ale určitě něco o sobě zjistí. A tohle mají lidem přinést svátky vánoční. Přijít si na to, kde je jejich slabé místo, a kde jsou nejsilnější. Všem lidem bych moc přála, aby si zkusili Vánoce jednou ve svém životě prožít podle tradice. Rozhodně jim to změní život. Já jsem to zkusila na sobě a vím, co to dokáže.
