Praha, Bedfordshire - Ivanu Margoliovi bylo necelých pět let, když se jeho devětatřicetiletý otec Rudolf nevrátil z práce. Nebyla ledajaká, pracoval jako náměstek ministra zahraničního obchodu a sjednával smlouvy s kapitalistickými zeměmi. Právě proto ho komunisté obsadili do jedné z rolí v politickém procesu s Rudolfem Slánským a smyšleným "protistátním spikleneckým centrem".
Národní archiv začal na svém webu zveřejňovat první digitalizované záznamy z procesu, v němž jste přišel o otce. Co vám přišlo na mysl, když se ty záznamy v březnu podařilo objevit?
Není to pro mě úplně novinka. Loni mi záznam výpovědi mého otce poslal Český rozhlas, který jej získal z americké Library of Congress. Dochoval se díky nahrávce pořízené v 50. letech z vysílání Československého rozhlasu, i když je v horší kvalitě. Překvapilo mě, že se to dost lišilo od přepisu, který vyšel knižně v roce 1953.
Historici říkají, že to komunisté takto dělali, že se jim zkrátka do oficiálního záznamu ne všechno hodilo.
Mám teorii, že ten přepis připravili ze scénářů, které předem připravili vyšetřovatelé. Obžalovaní se je učili, ale občas něco neřekli přesně nebo podali jinak.
Poznal jste tehdy hlas svého otce? A bylo znát, že výpověď je naučená tak, jak chtěli vyšetřovatelé?
Otcův hlas jsem si nepamatoval, šest měsíců jsem vůbec sbíral odvahu si to poslechnout. O tom, že se výpovědi museli doslova učit, jsem věděl už dříve z archivů, takže se mi to jen potvrdilo. Obviněným bylo vyhrožováno, že jejich rodiny budou zničené a zatracené, jestliže nebudou vypovídat podle osnov připravených Sověty a Státní bezpečností. To byl hlavní důvod, proč se nakonec rozhodli vypovídat, jak bylo předepsáno. Také jejich poslední dopisy opěvovaly KSČ, protože věděli, že by jinak nebyly doručené rodinám.
Otec a syn Margoliové
Rudolf Margolius (1913-1952) byl náměstkem ministra zahraničního obchodu v Gottwaldově vládě. Jako přeživší koncentračních táborů, v nichž přišel o příbuzné, v roce 1945 vstoupil do KSČ. Věřil, že komunismus je cestou k zabránění hrůzám válek.
Komunisté ho popravili v procesu s tzv. "protistátním spikleneckým centrem" Rudolfa Slánského.
Jeho syn Ivan Margolius (1947) žije od svých 19 let, tedy od roku 1966, v Anglii. Vystudoval architekturu, věnuje se propagaci české kultury a techniky. Napsal řadu knih, jednu (Praha za zrcadlem) věnoval též příběhu svého otce a rodiny.
Co na objev původních záznamů vlastně říkáte?
Je strašně zajímavé a důležité, že se to našlo, jsem velmi rád. Ale obávám se, jaká bude reakce. V Česku lidé o té době moc nevědí. A teď to zveřejňují, aniž by k tomu dali pořádné vysvětlení, o co šlo, kdo byl kdo, jen vysílají ty záznamy. Lidé tomu samozřejmě nemůžou porozumět, nikdy se to důkladně nevysvětlilo. To mi dost vadí - jak to lidé bez znalosti té doby pochopí? To se nemůže jen tak vysílat.
Pro komunistický režim nejspíš nikdy nebylo příjemné, ani při rehabilitaci v 60. letech, se v tom případu příliš "vrtat".
Svoboda a Dubček dali několika odsouzeným, i mému otci, v roce 1968 medaile. Ale pozůstalé tehdy ani nepozvali na Hrad, vláda byla ve velkých rozpacích. Oficíři přišli k nim do bytů a tam jim vyznamenání předali. To byl i případ mé matky. Omluvu jsme od státu nedostali dodnes, psal jsem všem prezidentům - Havlovi, Klausovi, Zemanovi. Stát se za to ale neomluví. To je úplný nesmysl. Tady v Anglii, když se přijde na křivdu, tak se vláda jménem státu lidem omluví, i když je to případ starý třeba 50 let.
Co od objevu původních záznamů očekáváte?
Doufám, že to bude provázet nějaký pořádný výzkum, že se zjistí, kdo to zavinil a provedl. Ne proto, aby někoho trestali, ale proto, aby vyšlo najevo, co, jak a proč se tehdy stalo. Aby každá osoba z procesu byla prozkoumána a případně očištěna. Byli tam lidé vinní, to nelze zamluvit, ale také ti, kteří žádnou vinu neměli. Můj otec neměl ve vedení strany jako pouhý člen žádnou roli. Slánského vůbec neznal, potkali se až u toho soudu.
Váš otec se zabýval obchodem se západními státy. Možná právě proto mu určili jednu z rolí ve spiknutí, které vymysleli.
On jako náměstek ministra dělal velmi dobré obchodní smlouvy se západními zeměmi. V roce 1949 byl v Anglii a přivezl odtamtud velmi dobrou ekonomickou smlouvu, výhodnou pro Československo. Gottwald ho za ni pochválil. Rusům se to samozřejmě nelíbilo. A celý ten proces pak osnovali oni.
Když člověk podrobně zkoumá, do jaké hloubky důkladnosti při přípravě procesu šli, mrazí z toho. Připravili vlastně úplně všechno, den po dni vyhodnocovali, zda jde vše podle plánu…
To je ruská mentalita. Nikdy nežili v demokratickém systému a Sovětský svaz se vždycky bál překonání svých hranic a napadení. Proto ovládli státy kolem sebe, aby své vlastní hranice chránili. Jak chtějí zpátky Ukrajinu, to je ta samá politika.
Co vedlo vašeho otce ke vstupu do KSČ v roce 1945?
Před válkou se politicky neangažoval. Když přišli Němci, putoval i s mou matkou a jejich rodiči do lodžského židovského ghetta a pak do Osvětimi. To, že ve válce ztratil všechny příbuzné a rodiče, byl strašný šok. A v koncentrácích viděl komunisty, kteří pomáhali lidem. To ho dost nadchlo. Po válce si myslel, že komunismus je cesta, jak změnit svět, zabránit rasismu a dalším válkám. Měl takový idealistický pohled.
A nemohl mít informace, že se stalinistický režim od nacistického až tak moc neliší.
Ne, protože byl zavřený v koncentrácích a ghettech. Dnes je jednoduché se na tu dobu dívat a soudit, jenže tehdy lidé informace neměli. Pavel Tigrid - před válkou chodil s mou matkou - byl náš dobrý rodinný přítel. Přežil válku na Západě, měl větší rozhled. Před rokem 1948 se Rudolfovi snažil víru v komunismus rozmluvit, ale ten si nedal říct. Je to těžké, ale chápu to jako normální reakci na to, jak trpěl za války. Na to, že mu vyhladili celou rodinu.
Vám bylo pět, když vašeho otce popravili. Máte na něj nějaké vzpomínky?
Zatkli ho v lednu 1952, to mi bylo skoro pět. Pamatuju si pár věcí jako kluk - různě jsme jezdili autem, hrával mi na housle… Během procesu mě matka, která to těžce nesla, poslala k příbuzným do Bratislavy, takže jsem s ní v té době nebyl. To pro mě bylo dobré, jako pětiletý bych nemohl pochopit, co se děje.
Co vám pak maminka o otci vyprávěla?
Jen řekla, že zemřel v zahraničí, víc jsme o tom nemluvili. Tehdy jsem to tak přijal, že táta už není… Nechtěl jsem s ní o tom mluvit, ale jako školák, asi ve čtrnácti, jsem doma v šuplíku objevil spis, byla to taková hnědá knížka. Tak jsem si to přečetl a pochopil, jak strašný šok to pro matku byl. Čekal jsem proto, až mi to sama řekne, což se stalo ve třiašedesátém, když se začalo mluvit o rehabilitacích. Tak mi to vysvětlila, protože nechtěla, aby mi o tom jako první řekl někdo jiný.
V roce 1966 jste se dostal do Anglie, to vám bylo 19. Od té doby tam žijete?
Po roce studia architektury na ČVUT v Praze mi bylo řečeno, že i když vystuduju, stejně půjdu k lopatě. S tím výhledem jsem se rozhodl, že musím odejít. Při rodinné cestě do Anglie v roce 1966 jsem tam zůstal. Rodiče se vrátili, protože v Anglii nemohli sehnat práci. Já jsem zprvu bydlel u jednoho vzdáleného bratrance, nakonec jsem tu také vystudoval architekturu.
Nikdy jste neuvažoval o návratu?
Ne. Mám anglickou manželku, pět dětí, jsem tu doma. A do Česka bych nemohl, ta situace je nemožná - vždyť mi stát zavraždil otce, já se marně snažím získat omluvu a nic se neděje… To je hrozné. Na druhou stranu tady svou starou vlast propaguji, píšu knihu o české technologii, rozšiřuji tu povědomí o české kultuře.
Co nám jako mladším generacím mohou ty nově objevené původní záznamy přinést?
Můžeme zjistit, co se opravdu u toho soudu dělo - a že z toho vzniknou nějaké závěry. To zatím chybělo. Moskevské archivy jsou bohužel pořád zavřené, ale možná i z tohoto českého směru půjde zjistit, jak to bylo. Jak se Stalin obával vzpoury proti své vládě v evropských zemích v sovětské sféře vlivu, a tak se rozhodl ukázat, kdo má tu moc. Hlavně ale doufám, že ta analýza nebude černobílá, že nenahází lidi do jednoho pytle. Bude to práce na několik let.
