Praha, Paříž - Filmové záznamy z procesu se skupinou někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, objevené náhodou v továrně v Panenských Břežanech, umožní Čechům nový náhled na jeden z nejvýznamnějších československých procesů 50. let.
Chybělo přitom málo a mohly být už půlstoletí na světě. Na jaře roku 1968 se podařilo francouzskému producentovi Alfredu Knoblerovi v Československu legálně koupit kopie filmů a vyvézt je do Paříže.
"Ty materiály se podařilo získat z archivů tehdejšího Krátkého filmu. Nebyly tedy schované někde, kam byly předány z Ústředního výboru KSČ," říká Karel Prokop, filmař, který tehdy - dost možná jako poslední Čech na dlouhou dobu - obsáhlé materiály z procesu se Slánským viděl.
Filmové záznamy objevené v Panenských Břežanech jsou totiž poškozené a před zpřístupněním je potřeba je opatrně restaurovat. "Míra poškození je kvůli špatnému dosavadnímu uložení materiálů značná - dvacet procent negativů a sedmdesát procent kopií je napadeno plísní, velké množství materiálu je silně smrštěné," uvedl Národní filmový archiv, který materiály převzal.
To, že se v roce 1968 podařilo francouzským filmařům v Československu legálně pořídit kopie záznamů, je novinkou. Dosud se mělo za to, že materiály putovaly po archivech komunistických ministerstev nebo je měl k dispozici Ústřední výbor KSČ. Nějaký čas zůstaly ve státním filmovém archivu, ale po roce 1989 nebyly nikde k nalezení.
Emeritní ředitel Národního filmového archivu Vladimír Opěla řekl serveru Euro.cz, že po záznamu procesu pátral hned po listopadové revoluci. Materiály podle něj nějaký čas ležely v sídle StB v pražské Bartolomějské ulici, ale v lednu 1990 už nebyly ani tam, ani v archivu KSČ.
Spojka na Pavla Tigrida
O získání materiálů se na jaře 1968 snažil šéfredaktor revue Svědectví a někdejší šéf Rádia Svobodná Evropa Pavel Tigrid. V exilovém rádiu, vysílajícím do Československa informace ze svobodného světa, působil právě v době procesu se Slánským. Pro československé komunisty byl Tigrid úhlavním nepřítelem, který jim pár dní před únorem 1948 proklouzl za hranice.
Režisérem měl být v roce 1968 šestadvacetiletý Karel Prokop, muž, který se ještě jako student FAMU se jménem Karel Zámečník o tři roky dříve legálně dostal za svou francouzskou tetou do Paříže. Emigrovat nechtěl, točil pro francouzskou televizi film o malíři Josefu Šímovi. A také se tu seznámil s Tigridem, kterému přivezl balík dokumentů od svého kamaráda, spisovatele Jana Beneše.
Ostře protikomunistický Beneš se v Československu dostal do hledáčku StB. On ani Tigrid podle historika Petra Zídka příliš nedbali na utajení. Kvůli tomu se bezpečnost dostala k Zámečníkovi, kterého vylákala z pobytu ve Francii do Prahy pod záminkou, že mu Československá televize nabízí místo pařížského zpravodaje. Dostal zpáteční letenku i novou výjezdní doložku. Jakmile přistál v Praze, StB Beneše zatkla a Zámečníka začala sledovat.
"Hráli to se mnou do poslední chvíle. S lidmi v televizi jsem opravdu jednal, a když ráno v den odletu zabušila na dveře zatýkací četa, řekli mi, že jim jen něco vysvětlím a letadlo stihnu," řekl Aktuálně.cz Karel Prokop. Na Ruzyni toho rána skutečně odjel - ale namísto letiště do vazební věznice.
U soudu ho hájil tehdy neznámý Otakar Motejl. Pozdějšímu ombudsmanovi se podařil husarský kousek: Zámečník od soudu odešel bez trestu.
"Další den jsem na StB žádal o vrácení pasu s vízem do Francie, že tam mám film, který musím dokončit. Ten důstojník zrudl a tloukl do stolu, že já se nikdy z republiky nedostanu a že stejně vědí, co jsem udělal. Pochopil jsem, že můj život v té republice nemá naději," řekl Aktuálně.cz filmař, který následně dokázal ilegálně opustit republiku a přes Jugoslávii se dostat zpět do Francie. Když začal pracovat jako režisér v televizi, vzal si za jméno své druhé příjmení Prokop, protože slovo Zámečník Francouzi nedovedli správně vyslovit.
Po dvou letech se tak vrátil do metropole nad Seinou. "Na jaře 1968 mi Pavel Tigrid zavolal, že se objevila možnost získat důležité a zajímavé dokumentární materiály z Prahy. Navrhl mu to pracovník Krátkého filmu Bohuslav Musil, který byl jedním z Tigridových nejdůležitějších informátorů. Díky tomu se ke mně dostaly i záznamy z procesu se Slánským, které jsem měl jako režisér zpracovat," líčí Prokop.
Do Prahy se samozřejmě Tigrid ani Prokop vypravit nemohli, za železnou oponu tedy vyrazil francouzský producent Alfred Knobler. "Všechno se tehdy dělalo oficiálně, cesta, výběr materiálů, podpis smluv… Byly toho hodiny, možná desítky, ve střižně bylo krabic až do stropu," vzpomíná Prokop. Jenže nakonec z toho nebylo nic - Knoblerovi se materiály natolik zalíbily, že se s Tigridem a Prokopem rozloučil, že už Čechy nepotřebuje a že film zpracuje sám.
Jeho dílo se následně hrálo jen krátce, nedlouho nato Knobler zemřel. "Nepoužité filmové materiály se pak skladovaly v laboratořích - za určitý poplatek - kde několik let čekali, zda se o ně někdo nepřihlásí. To se nestalo, tak je zničili, protože neměli možnost skladovat vše," uzavírá Prokop příběh "francouzské stopy", která může vnést světlo do osudů záznamů v komunistickém Československu.
