Staroměstské náměstí platí za místo, kde člověk příliš Čechů nepotká. V neděli večer se historický prostor zahalil do bílé a červené. "Češi! Češi! Češi!" neslo se náměstím už hodiny před zápasem. A asijští turisté na zahrádkách zdejších restaurací se nestačili divit.
Kdo si myslel, že mu bude stačit přijít půl hodiny předem, narazil. Plno bylo na každém místě, odkud šlo aspoň trochu vidět. K obrazovce umístěné u věže Staroměstské radnice se přitom z okolních zastávek hrnulo více a více lidí.
Někteří lidé se snažili křivolakými uličkami v okolí dostat na dohled velkoplošné obrazovky z jiné strany náměstí, jenže se po cestě míjeli s protijdoucími lidmi, kteří se snažili o to samé z druhého směru. Jiní to při pohledu na zaplněný prostor vzdali. "Tak jdeme asi domů," sdělil smutným dětem otec rodiny s vlajkami na tvářích. "Hospody už budou asi plné, co?" ptal se kamaráda další fanoušek.
Naopak zřejmě nejlepší místa urvala skupina kamarádů středního věku. A zasloužila si je. "Už jsme tady osm hodin," říká před začátkem zápasu Jarda z Nymburku, kterému na těle po dešti schnul červený dres. Před zápasem se nad náměstím přehnal slejvák, skupinu to ale neodradilo.
"Tak jsme zmokli, no. Ale tohle se musí zažít. Zážitek na celý život, finále doma," dodává jeho kamarád Petr. Výsledek tipuje na tři jedna pro Čechy. Z front na pivo strach nemá. "Vidíš tu tašku velkou dole? No tak tam máš odpověď," říká pobaveně jeden z kamarádů.
Po dešti v první řadě schnuli i Tereza Dostálíková s dvěma asi desetiletými dětmi, Aničkou a Hynkem. "Pršelo, ale zůstali jsme tady, nešli jsme se schovat. Pláštěnky nemáme. Jedem úplně natvrdo. Jsme věrní fanoušci," prohlašuje Tereza. "Chtěli jsme, aby děti byly vepředu, aby nebyly v tom šíleném davu a něco viděly," vysvětluje, proč přišla s dětmi tak brzo. Také ona věří ve zlato Čechů.
"My jsme tady hlavně kvůli dceři," směje se opodál Miroslav Hlavnička, který s manželkou a náctiletou Andreou dorazil z Tábora. "Jsme tady od tří a v noci jedeme zase zpátky," dodává. "Spíš ráno," opravuje ho natěšená dcera.
Naopak opozdilci hledali místa jen krkolomně. "Trochu mi tam vadí ta socha," říká jeden z fanoušků, kterému polovinu výhledu zakrývá obrovský Jan Hus. Někteří se snaží hokej sledovat skrze skulinky v plotu za pódiem. Vítězové dne jsou pak lidé, kteří si podívanou užívají z oken okolních domů.
Moderátorka akce vyzývala fanoušky, aby náměstí naplnili jako při žádné další události v historii. "Při popravě 27 českých pánů tady byla hlava na hlavě," podotýká žertem. A nabádá lidi k takovému fandění, aby je slyšeli až hokejisté v několik kilometrů vzdálené O2 areně.
A to se povedlo. Takové otřesy, jako při skandování "Kdo neskáče, není Čech," náměstí dlouho nezažilo. Odhodlanost českých fandů s sebou ale nenesla jen to dobré. "Doktora," ozývá se po první třetině z davu. Diváci zodpovědně dělají uličku pro člena security, který po pár sekundách přes zábradlí přenáší ženu v bezvědomí a předává ji lékařům připraveným u sanitky vedle chrámu svatého Mikuláše. Jindy zase méně vybíravě z místa vyhání opilé a neukázněné fanoušky.
Ve třetí třetině nadšené skandování nejprve vystřídalo spíše tišší napětí. To vše ale zlomil svým gólem David Pastrňák, po kterém následoval výbuch nadšení, jaký na náměstí naposled vyvolal snad Petr Svoboda ve finále olympijských her v Naganu před 26 lety. Po gólu Davida Kämpfa o pár minut později už bylo jasno.
"Já jsem to věděl, já to věděl," překřikuje po konečném hvizdu nadšení fanoušků Jarda z Nymburku, který teď rozhodně nelituje, že před pár hodinami na náměstí zmokl. "Děti mají slíbeno, že nemusí zítra do školy. A já mám odpolední, tak se snad taky vyspím," dodává s širokým úsměvem Tereza Dostálíková.
