"V patnácti letech mi trenér sdělil, že jsem tlustá, měla jsem přitom standardní váhu. Plnila jsem trénink, ale trenér tátovi říkal opak. Když jsme se neviděli delší dobu, přišlo hodnocení. 'Co jsi to zase žrala? Koukej, jak vypadáš,' řekl mi jednou. To byla poslední kapka," vypráví Klára Křížová. Cyklistice se věnovala na soutěžní úrovni až do osmnácti let, pravidelně se účastnila mistrovství republiky v juniorských kategoriích. Dnes jezdí na kole pouze rekreačně a zároveň trénuje děti.
Zlomovým bodem, který vedl až k problémům se stravováním, pro ni byl přechod do jiného týmu, pod vedení trenéra s úspěšnou kariérou. Tlak na výkon ze strany jejích rodičů se násobil jeho naléháním. "Zkoušela jsem nejprve jíst méně, pak přejít na stravu úplně bez sacharidů, což je pro vytrvalostního sportovce scestné. Jak jsem se začala omezovat, přibrala jsem deset kilo za půl roku. To už člověk na kole 'neuveze'," popisuje Křížová.
V porovnání s běžnou populací mají profesionální sportovci třikrát vyšší riziko, že se u nich vyvinou poruchy příjmu potravy. "Radost se promění v závislost. Do nemoci spadnou kvůli nadměrné pohybové zátěži," uvádí psychoterapeut Petr Minařík z institutu E-clinic, který se věnuje léčbě poruch příjmu potravy.
Studie norské profesorky sportovního lékařství Jorunn Sundgot-Borgenové mezi 1200 elitními sportovci prokázala poruchu u bezmála 14 procent z nich. V Česku navíc podobných diagnóz v poslední době přibývá. Podle lékařů mimo jiné i v důsledku izolace během epidemie covidu. Nárůst poruch příjmu potravy zaznamenávají hlavně u mladých od 15 do 19 let. V roce 2020 se jich léčilo 1093, což je téměř o 90 procent více než před deseti lety, uvádí analýza Ústavu zdravotnických informací a statistiky.
Také pětinásobná mistryně Česka v moderní gymnastice, nyní jednatřicetiletá Monika Míčková Vlčková, vyzkoušela během své kariéry vše, co se dá, aby vážila co nejméně a měla co nejhubenější postavu. Strkala si prsty do krku, aby vyvolala zvracení. Když jí to nešlo, brala projímadla. "Slýchávala jsem, že mám prdel až v Ostravě nebo že jsem vyžraná a neodlepím se s těžkým zadkem od země," nastiňuje. "V dospívání jsem byla na tyto věci citlivá a kvůli tomu se o mně pak říkalo, že nemám morálku a nedávám sportu vše," dodává.
Nejrizikovější jsou sporty založené na estetice, jako je právě gymnastika, tanec či balet. "Rozdíl je v tom, že sportovci začínají s dietami a úpravou jídelníčku dříve než ostatní lidé. Zaměřují se na zdravou stravu spojenou s vynecháváním tuků a kladením důrazu na proteiny. Také si upravují trénink, aby dosáhli optimálních výkonů," popisuje psychoterapeut Minařík.
Profesionální sportovci musí často během přípravy držet delší diety. Tím pádem dochází k náhlému zvyšování objemu sportování a zároveň kolísání hmotnosti. Právě tahle období mohou přispět k rozvoji poruchy spojené s jídlem. Napomáhá tomu také tlak na výkon, osobnostní perfekcionismus nebo nespokojenost s vlastním tělem. Tyto faktory nicméně mohou přispět k poruchám příjmu potravy i u běžných lidí.
Nadměrné cvičení tak může vést k anorexii či bulimii i u jedinců, kteří se sportu věnují jen rekreačně. Podle Minaříka začínají lidé nepřiměřeně cvičit zpravidla během první fáze nemoci. "U anorexie přehnaně sportují až v 80 procentech, u mentální bulimie v 55 procentech případů," říká. Člověk, který trpí poruchou příjmu potravy a do toho nadměrně cvičí, vyžaduje delší léčbu než necvičící. Navíc se u něj pravděpodobněji může projevit chronický průběh nemoci.
"Budu tě trénovat, když shodíš šest kilo"
"Téměř rok jsem neměla menstruaci. Do dneška trpím syndromem dráždivého střeva, který je patrně také následkem bulimie," popisuje triatlonistka Dominika Svobodová, u níž se nemoc projevila v době, kdy zhruba před pěti lety s kombinací plavání, cyklistiky a běhání začínala. Ani nyní o sobě nemůže tvrdit, že se zcela uzdravila. "Do nynějška se obsesivně pozoruji a mnohdy se přistihnu u toho, že jsem neustále s něčím nespokojená," dodává.
Oproti pacientům, kteří necvičí, se těch sportujících týká rovněž větší psychické vypětí, častěji trpí například úzkostmi.
Nemístné komentáře z úst trenérů narážející na hmotnost či vzhled jsou pro všechny oslovené sportovkyně hlavní příčinou jejich problematického vztahu s jídlem. Pro třicetiletou triatlonistku Anetu Grabmüllerovou byl úbytek váhy dokonce podmínkou k přijetí, když jako náctiletá hledala novou trenérku.
"Musela jsem ji dlouho přemlouvat, aby si mě vzala pod svůj dohled. Nakonec svolila, ale jedině v případě, že zhubnu šest kilo," popisuje pro web Bez frází nároky tehdejší úspěšné reprezentantky. Trenérka přitom sama na univerzitě přednášela o zdravotních varováních ve sportu, například o ztrátě menstruace. "Věděla, že je to i moje situace, ale nic s tím neudělala," dodává Grabmüllerová.
Rady trenérům, jak ke svým svěřencům přistupovat s citem:
- Nikdy nikomu neříkat, že je tlustý.
- Omezit hysterický křik, neštvat lidi proti sobě a neponižovat je.
- Chtít dopředu jasně daná a stejná pravidla pro všechny.
- Požadovat pozitivní atmosféru během tréninku a komplexní přípravu.
- Prosazovat spolupráce oddílů, trenérů, závodníků a rodičů.
- Vytvořit podobný řád a striktně ho dodržovat v každém klubu.
Dnes triatlonistka připouští, že si trenéři možná neuvědomovali, že se trápí. "Protože jsem si sama aktivně vyhledala i nutriční terapeutku, mohlo se jim zdát, že mám jídlo pod kontrolou," doplňuje. Nyní se sportovkyně věnuje projektu Naplno podporovaným Mezinárodním olympijským výborem, který upozorňuje na poruchy příjmu potravy ve sportu.
Na tři dny jen litr kefíru
V jiných případech zase trenérky svým svěřenkyním zakazovaly jíst úplně. "Bály jsme se, že nás uvidí s jídlem, a tak jsme si zásoby cestou na závody radši schovávaly do oblečení," líčí gymnastka Monika Míčková Vlčková.
Poslední kapkou pro ni bylo soustředění v Rusku, kde na tři dny dostala jen litr kefíru. "Vrátila jsem se s únavovou zlomeninou, která mi nedovolovala u důležitých prvků naplno zatížit nohu," říká. Doporučení doktora ale v očích trenérky nebylo překážkou, a Monika tak trénovala dál.
Důležitost přístupu trenéra potvrzuje i psychoterapeut Minařík. "Profesionální sportovci se svými trenéry tráví víc času než s vlastní rodinou. Nic je neovlivňuje víc než jejich připomínky. Právě proto by si měli sportovci zajistit multioborový tým, ne pouze výkonnostního specialistu," říká. V úzkém kontaktu by podle něj měli být i s psychologem, fyzioterapeutem či odborníkem na výživu.
Právě cestu regenerace a nutriční terapie ve sportu si pro své studium zvolila gymnastka Vlčková. "Nikdy nechci nikomu způsobit to, co trenéři způsobili mně. Snažím se proto informace o výživě předávat i holkám, které vedu," dodává. Vlčková i Křížová se ale shodují, že dovzdělávat se snaží spíše jen mladší generace trenérů.
