Praha – Bývalý spolužák Ahmada Razzouka, geodet Pavel Denk, už pro svého syrského kamaráda udělal, co mohl. Když se na Facebooku dozvěděl o tíživé situaci svého někdejšího kolegy z pražské ČVUT, uspořádal sbírku a oslovil přes třicet bývalých spolužáků. Nakonec Ahmadovi do Libanonu poslali 70 tisíc korun. Kromě toho Denk sepsal pozvání, kde se za Ahmada zaručili i další tehdejší studenti, a přiměl ho, aby v Bejrútu na české ambasádě požádal o vízum do Česka. V Praze by se Syřan ucházel i s rodinou o azyl.
Jenže vízum nedostali. Ani poté, co s pomocí právní kanceláře podali na české ministerstvo zahraničí odvolání s poukazem na humanitární aspekty žádosti.
Před časem se spolužáci proto odhodlali k další akci. Oslovili dopisem premiéra a ministra zahraničí, aby rodinu zahrnuli mezi těch nemnoho uprchlíků, které snad Česko bude přijímat. Jenže opět jako by narazili na zeď.
Ředitel odboru konzulárních koncepcí a metodiky ministerstva zahraničí David Nový zdůvodnil, proč podobné žádosti není možné vyhovět. „K základním znakům krátkodobého schengenského víza patří časové omezení na max. 90 dnů a návratovost. V případě, že z předložených dokladů či informací předložených žadatelem vyplývá, že účel pobytu je jiný než deklarovaný, vízum se dle vízového kodexu zamítne,“ napsal Nový, který o odmítnutí udělení víza Alrazzoukovi rozhodoval.
Česko se bojí, že tu zůstane
V podobném duchu je i odpověď náměstkyně pro řízení Sekce kabinetu předsedy vlády Běly Hejné. „Požádala jsem o vyjádření ministerstvo vnitra a bylo mi sděleno, že na svém území je Česká republika v otázkách umožnění vstupu do země třetím osobám vázána zákonem 325/1999 Sb. O azylu, který neumožňuje posuzovat žádosti o udělení mezinárodní ochrany mimo Českou republiku. Dle doporučení ministerstva vnitra by bylo vhodné, aby pan ing. Ahmaad Alrazzouk zažádal o pomoc při řešení své složité životní situace Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky v Libanonu,“ uvedla Hejná.
Česko Syřana zjednodušeně řečeno odmítá proto, že se bojí, že v zemi zůstane. Znemožňuje mu tak být legálním exulantem. Že však, pokud je dobrá vůle, je do země možné žadatele o azyl dostat, dokázala letos v lednu akce nadačního fondu Generace 21, který do Česka přivezl 89 Iráčanů. „Vláda tehdy nařídila ministerstvu vnitra, aby našlo způsob, jak sem ty lidi dostat. Prošli prověrkami a lékařskými prohlídkami už na místě, dostali jakousi zvláštní formu víza a o azyl žádali až v Česku. Také se o nich dopředu vědělo, že by měli v Česku zůstat,“ řekl Jan Talafant, jeden z organizátorů akce, která však skončila odchodem značné části uprchlíků do jiných zemí nebo návratem domů.
Denk a jeho přátelé si nyní připadají jak ve slepé uličce. „Moc nevíme, co dál. Nejspíš založíme aspoň transparentní účet, kam by mohla veřejnost přispívat a kam vložím zbytek peněz z původní sbírky,“ řekl muž, který je s Alrazzoukem stále ve styku. „Žije v domě, odkud mu hrozí vystěhování, a píše, že stále nemá kvůli libanonským zákonům práci. Je to prý stále těžší,“ uvedl Denk. Právnička Eva Holá z kanceláře Radil-Schmidt, která se případem zabývala, zvažuje podání stížnosti na posouzení žádosti o vízum ombudsmanovi. „Případně tu žádost budeme opakovaně podávat znovu,“ řekla.
Pohledy z nezničené Palmýry
Vzdát se ale Denk ani další spolužáci nechtějí. „Mají o něj stále zájem, ptají se mě často,“ říká. Nejspíš proto, že Ahi, jak Alrazzoukovi říkali, skutečně patřil do jejich party. „Dost se s námi přátelil, chodil hrát tenis, na volejbal. Byl to docela obyčejný, kamarádský kluk," vzpomínal Denk nad fotografií Alrazzouka v typicky české čepici, takzvané zmijovce. Syřan se podle něho účastnil výletů na Šumavu, kde poprvé lyžoval, zval české kamarády na arabská jídla, chodil s nimi do hospody. "Pivo si dal, dokonce ochutnal i klobásy z vepřového. Říkal, že je moderní muslim," popisuje geodet.
V devadesátých letech Denkovi přišlo od Syřana pár pohlednic, například z tehdy ještě nedotčené, nyní Islámským státem poničené Palmýry. Vyplývalo z nich, že žije ve svém bytě na vesnici poblíž města Homs spokojeně. Pracoval jako geodet při stavbách ropovodů, byl ženatý, měl čtyři děti. Pak se oba na dlouhou dobu odmlčeli.
Až v roce 2014, když si Denk, žijící v Plzni, zřídil Facebook, se Ahmad sám ozval už z exilu v Libanonu. Syrskou vesnici, kterou bomby zničily, musel s rodinou opustit v únoru roku 2012. „Mnoho našich sousedů bylo zabito, my už radši nocovali venku. Bombardování a střelba se ozývaly, i když moje žena ještě v Homsu předčasně rodila," popsal muž poslední dny ve svém domově v dopise, který spolužákům zaslal. Rodina nejdřív našla skromné útočiště v táboře v Damašku, později utekla na venkov, později do Libanonu, kde nyní žijí jako utečenci v bídných podmínkách.
