Praha - Rok 1968 byl převratný také pro StB.
Jak vyplývá z dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů, pohlaváři tajné policie začali pochybovat o tom, že mají vždy na slovo poslouchat důstojníky sovětské KGB.
Dali přednost poslušnosti Komunistické straně Československa, která se tehdy snažila o nezávislou politiku na Sovětském svazu.
Později za to mnozí z nich zaplatili.
Spolupráce československé a sovětské tajné služby měla podle ředitele ústavu Pavla Žáčka tradiční pravidla: "Sověti byli jako kámen u nohy, když špičky StB musely Sovětům předkládat paralelně své dokumenty, informovat je o získávání agentů a svých zjištěních. Někteří důstojníci si dokonce v uvozovkách stěžovali, že jejich poradce měl zprávu agenta ze zahraničí v azbuce dřív, než ji sami dostali na stůl."
Symptomatický podle něj byl případ z Ameriky, kde se StB se snažila verbovat člověka, který byl původem Čech. Pak ale dostala informace od Sovětů, že jeho otec byl agent NKVD a do června 1941 působil na polské, posléze na německé ambasádě v Praze jako řidič.
"Konec není jasný, ale Češi dali zřejmě od jeho syna ruce pryč. Každou takovou operaci si přitom museli nechat schválit Sověty, protože jen ti věděli, jaké jsou jejich operační zájmy. Tady je vidět limity StB, že nikdy nebyla samostatná," říká Žáček.
Aktuálně.cz: Závislost na KGB přetrvala i za Pražského jara?
Částečně se to změnilo. Ti sofistikovanější komunisté si kladli otázky, zda mají pracovat tak intenzivně, aby naplňovali touhy a vůli zahraniční politiky Sovětského svazu, a jestli by také neměli hledět na národní zájmy. Proč by měli řešit nějaké akce v Africe, když to nemá dopad na Československou republiku? To byly tak odvážné teze, že Sověti zasáhli a tyto volnomyšlenkáře nechali vyhodit. Přestože to byli také komunisté, měli jinou vizi.
Ani strana nemůže všechno vědět
A.cz: StB musela poslouchat Sověty. Nefungovala ale v rámci Československa jako stát ve státě, který si dělal, co chtěl, bez ohledu na okolí, anebo museli poslouchat vládu, případně ústřední výbor KSČ?
Sami se pokládali jako straníci za odpovědné generálnímu tajemníkovi přes ÚV KSČ. Platí to zcela jednoznačně i přes snahu vlády zlepšit svou informovanost v letech 1960, 1968 i koncem osmdesátých let. Primárně se chápali jako meč a štít strany, i když formálně byli veřejnými činiteli ČSSR a úředníky československého státu. Jenže komunistická strana si tam od prvního do posledního okamžiku uchovávala vliv přes personální politiku.
A.cz: Na ústředním výboru KSČ tedy o akcích StB všechno věděli?
Příslušníci StB rozlišovali své záležitosti na úřední a stranické. Během rozkolu v osmašedesátém roce bylo například možné, že podřízený kritizoval svého nadřízeného na stranické půdě. To ale neznamenalo, že si na stranickou půdu směl tahat všechny služební věci. Vedoucí pracovník vždy mohl postihnout podřízeného, že překročil hranice, například, když zjistil, že se podřízený někde bavil o metodách práce, o subjektech sledování, agenturní síti a podobně.
Rozlišovali úřední a stranické, a proto platilo pravidlo, že strana taky nemůže vědět všechno. Strana zadávala úkoly, ale metodu si StB určovala na základě svých zkušeností s agenturní a operativní prací i se zpravodajskou technikou.
A.cz: Hlásili se k tomu, že jsou vedeni ÚV KSČ, ale tajemství měli i před aparátem strany?
Neříkali postupy, jak dosahují svých výsledků. Know-how bylo nakonec předáváno Sověty a KGB také nebylo nadšeno, když jim do práce mluvily stranické orgány. Klasicky to je vidět u speciálních operací typu únosy. Za ministra Baráka to z politbyra vědělo pár lidí, které bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. Vždy se přitom zdůrazňovalo, že Sověti jsou informováni úplně a že to stačí. Pak se třeba nějaký únos začal řešit na politbyru a většina o tom nic nevěděla.
Vliv strany byl přesto rozhodující. Strana se bránila po zkušenostech z padesátých letech, kdy se StB úplně vymkla kontrole. Aby komunisté chránili sami sebe, tak například zakázali nasazování zpravodajské techniky ve stranických objektech bez zvláštního povolení.
Kdo pomalu změnil názor
A.cz: Příslušný tajemník na kraji nebo na okrese musel vědět, jestli sledují někoho z aparátu?
Spíš to bylo zakázáno en bloc a když se sledoval nějaký třeba městský funkcionář, tak i o tom musel rozhodnout první tajemník nebo někdo z jeho okruhu. Čas od času se také řešilo, kolik je v agenturní síti příslušníků KSČ. Vždy pak následovala reakce, protože se vedení strany divilo, proč jich tam je tolik. Proto se z nich StB snažila udělat neagenturní pracovníky, třeba důvěrníky, aby i nadále dodávali informace. Anebo to byl prostě stranický úkol.
Vazby byly velmi spletité a stále se měnily. V polovině šedesátých let se snažili komunisté svalit na StB veškerou odpovědnost za padesátá léta, přesto se snažili nadále StB řídit, jen ty vazby byly volnější.
A.cz: StB se v roce 1968 přizpůsobila a neměla zájem zastavit politický vývoj pražského jara?
Byli dosazeni noví šéfové Státní bezpečnosti. Nejen náměstka Šalgoviče, který šel nakonec jiným směrem, ale i řadu osob pod ním dosadilo Dubčekovo vedení. Proto také Dubčeka podporovali. Definitivní zlom ve Státní bezpečnosti přišel s prohlášením ÚV KSČ, že jeho členové nepozvali Sověty.
Někteří příslušníci StB byli zneužiti k přípravě invaze, ať vědomě, nebo nevědomě, a na stranické půdě se pak obhajovali, že to dělali nevědomky a že jsou pro ČSSR. Viděli atmosféru v zemi a byli pod velkým tlakem.
Pak se poměry zase změnily a příslušníci se opět snažili vyvinit a omlouvali se, že to tak nemysleli, že vždycky byli se zdravým jádrem strany.
Byl to složitý přerod a bylo vidět, jak tvárná je značná část komunistů, protože pravdu má vždycky strana. Když se mýlili se stranou, když ji vedl Dubček, tak se divili, proč mají být perzekuováni jen proto, že včas nezměnili názor.
