Praha - Jedenadvacetiletý student filozofie Jan Palach se upálil před Národním muzeem na den přesně před 45 lety. Teprve dnes ale vychází najevo, že na Palachově diskreditaci se už krátce po jeho smrti podílelo nejvyšší moskevské vedení.

O tlaku Moskvy svědčí podle českých historiků archivní dokumenty, které ruští badatelé předali kolegům z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Z přísně tajného záznamu o tehdejším setkání sovětského velvyslance Červoněnka s poslancem Vilémem Novým z počátku února 1969 totiž vyplývá, že Palachův čin měl být využit k útokům proti osobnostem pražského jara.

"Odhalit veřejnosti pravdu o Palachovi je věcí prvořadého politického významu, protože by to mohlo na hlavu porazit několik pravičáků a začít je rázně vytěsňovat z hromadných sdělovacích prostředků," píše se tu.

Obavy konzervativců

Konzervativci v KSČ měli doslova hrůzu z toho, že Palachův čin probudí občany v duchu jeho slov - leden 1968 začal shora, leden 1969 je nutné začít zdola.

V ulicích se skutečně téměř každý den demonstrovalo. 20. ledna 1969 vyšly jen v Praze do ulic desetitisíce lidí, což mohlo snadno vyústit v masové protirežimní bouře. Poslanec Nový se proto se sovětskými diplomaty pravidelně radil. Palach měl být zdiskreditován, napjatá atmosféra ve společnosti uklidněna a demonstrace ukončeny.

Léta utajované angažmá Moskvy potvrzuje i varovný dopis nejvyšších sovětských představitelů z 22. ledna 1969 československému vedení, že "situace v Československu je kvůli zneužitému studentu Palachovi neúnosná, a že je proto nutné rázně zasáhnout". 

"Moskevská linka" je podle Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů víc než patrná až dnes. Podobné argumenty o nesvéprávném studentovi se znovu v tisku objevily v lednu 1989 v týdnu protestů připomínajících dvacetileté výročí Palachovy oběti.

Selhání velké legendy

V roce 1969 už zmíněný komunista Vilém Nový podle direktiv Moskvy o Janu Palachovi rozhlásil dezinformaci, že ho jako nezkušeného a důvěřivého studenta zmanipulovala skupina pravičáků k extrémnímu protestu slibem, že se zapálí jen takzvaným studeným ohněm a že si neublíží.

Tato skupina -  legendární atlet Emil Zátopek, šachový velmistr Luděk Pachman, spisovatelé Pavel Kohout s Vladimírem Škutinou či studentský lídr Lubomír Holeček - dala za pomluvu Nového k soudu. A jeho průběh ilustruje, jak statečné, ale i zbabělé příběhy se kolem Palachova činu ve společnosti nastupující normalizace odehrávaly.  

V létě 1969 vznikla z iniciativy Luďka Pachmana petice "deset bodů", kterou její signatáři adresovali nejvyššímu státnímu a stranickému vedení. Požadovali, aby se neustupovalo od vymožeností pražského jara. Tři signatáři petice byli zatčeni a strávili měsíce ve vazbě. I Pachman byl k soudu s Novým předveden v želízkách a zapůsobilo to. U stejného procesu se totiž Emil Zátopek, ač iniciátor žaloby, komunistovi Novému omluvil, od žaloby odstoupil, podal mu ruku a odešel.

Spisovatel Pavel Kohout vzpomíná na Zátopkův ústup jako na největší rozčarování svého života. "Emil nás do toho uvrtal a pak vycouval. Skončila jakákoliv solidarita. Lidé začali ze strachu odpadat a měnit názory...," vzpomíná.

"Na tohle se dobře pamatuji i já," přidává se psychiatr Cyril Höschl, tehdy student medicíny. "Emil Zátopek nás zprvu nesmírně povzbudil, když se on - celosvětově známá sportovní legenda - přidal na stranu revoluce mladší generace. A pak ji rychle opustil. Ale nesoudím ho," říká.

Charaktery pohnuté doby

Soud s Vilémem Novým podle historika Petra Blažka výmluvně ukazuje, jak hraniční byly ve společnosti nejen postoje k Palachově oběti, ale i vůči komunistickému režimu. Na jedné straně aktivní odpor, který vyústí k věznění Luďka Pachmana, na straně druhé Emil Zátopek, jenž popře své postoje a téměř se "obejme" s nepřítelem.

A do toho všeho verdikt soudkyně, která - místo aby soudila konkrétní příklad pomluvy a její důsledky - prohlásí žalobce za antisocialistické síly, které nemají nárok kovaného komunistu žalovat. "Prostě je jako ´občany druhé kategorie´ vyčlenila ze společnosti," shrnuje historik Blažek.

Přidává ještě jeden dobový detail. Po smrti Jana Palacha přišel jeho mamince kondolovat zástup lidí, aby po určité době - když ji měli potkat - přecházeli na druhou stranu ulice.

"Čin Jana Palacha výmluvně odráží lidské charaktery v tehdejším Československu," říká historik.

Dvě lahve koňaku

Pro dobu příznačný byl také souboj o místo posledního odpočinku Jana Palacha.

Studenti ho chtěli pochovat na Slavíně, úřady to nepovolily a nakonec byl vybrán olšanský hřbitov. Palachův hrob se stal poutním místem, a když sochař Olbram Zoubek zhotovil z vybraných peněz náhrobní desku, vydržela na místě jen několik týdnů, než byla z popudu tajné policie roztavena.

Plány režimu, jak dostat ostatky Jana Palacha pryč z olšanského hřbitova, nabývaly stále konkrétnější podoby. Tajná policie zvýšila tlak i na Libuši Palachovou, aby souhlasila se zrušením hrobu a se zpopelněním synových ostatků. Tajní využívali jednu z jejích známých a dirigovali také správu olšanských hřbitovů, aby Palachovy pozůstalé přiměla hrob zlikvidovat.

Tlak nakonec vrcholil pohrůžkou, že ostatky mohou skončit ve společném hrobě. "Maminku Libuši a bratra Jiřího nakonec přiměli k souhlasu," říká historik Blažek.

Kolem hrobu Jana Palacha byl vztyčen na několik dnů dřevěný plot, aby si lidé zvykli, a pak jednoho dne - ve čtyři ráno - přišli tajní s hrobníky a hrob vykopali. Stálo to dvě lahve koňaku zakoupené ze zvláštního fondu StB.

Ostatky Jana Palacha byly vzápětí zpopelněny a urna předána mamince. Současně začala další dezinformační operace StB - někdo prý chce ukrást urnu s popelem jejího syna. Blíží se leden 1974 a StB nechce, aby Palachovy ostatky byly k pětiletému výročí jeho smrti uloženy v urnovém háji ve Všetatech. Libuši Palachově je to umožněno, až když výročí uplynulo.

"Stání bezpečnost, a tedy i vládnoucí režim snad ani nemohly klesnout hlouběji," hodnotí historik Blažek.