Speciál z Británie
- Kritika za klecová lůžka sedí. Britové to umí bez nich
- Krkolomná cesta Aktuálně.c za zdi britských ústavů
- Rozhovor z Británie: Zrušení ústavů se vyplatí
- Online z Londýna. Odpovídal expert na rušení klecí
Crawley /od naší zvláštní zpravodajky/ - Blíží se druhá hodina odpolední. Do společenské místnosti kostela nedaleko centra Crawley v západním Sussexu se postupně trousí lidé.
Jako každý čtvrtek za chvíli začne pravidelné setkání lidí s postižením. Akční skupina (The Action Group) je dalším stupněm podpory těchto lidí ve Velké Británii.
"S tím, jak začali od osmdesátých letech žít sami, mimo ústavy, ukázalo se, že jim něco chybí," říká zakladatelka skupiny Linda Gray. "Neměli s kým probrat své problémy, neměli kde nabýt sebevědomí. Tak jsem před deseti lety založila tuto skupinu."
Do společenské místnosti přichází Stephan, Charlotte, Andrew. Stejně jako další účastníci skupiny trpí různou formou mentálního či fyzického postižení.
Každý z nich ale žije v prostředí, které si sám zvolil. Někdo bydlí doma s rodiči, jiný sám v bytě uprostřed města, nebo ve společné domácnosti s jinými lidmi.
Na Akční skupině společně sdílejí své problémy a hledají jejich řešení. Bez ohledu na to, zda jsou schopni vyjadřovat se slovy, každý dostane prostor.
"Všichni tito lidé by dřív byli zavřeni v ústavech," říká Linda z organizace Outreach 3 Way. "Neměli by žádnou nezávislost, jen by přežívali."
Jiný mozek
Patnáct lidí si sedá na židle rozestavěné do kruhu. Zakladatelka skupiny Linda ji vede dodnes.
"Bojí se někdo něčeho, má někdo nějaký problém," ptá se na začátek. "Ne, všechno je v pohodě," překřikují se účastníci. "Nějaké novinky?" pokračuje Linda.
Stephan se chlubí, že pojede o prázdninách do Paříže. "Já uvidím o víkendu mámu," říká Garry. "A v květnu pojedeme do Španělska."
Některým lidem není dobře rozumět, přesto Linda každému naslouchá do té doby, než správně pochopí, co říká. Někteří používají ke komunikaci tabulku s nakreslenými obrázky.
"Slyšeli jste ve zprávách, že byl napaden člověk s postižením a zemřel," nadhazuje Linda téma. "Budeme se o tom bavit?" Většina souhlasně přikyvuje. "To bylo hrozné, otřesné,"
Téma je nastoleno dnes se bude probírat šikanování lidí s postižením. Ukazuje se, že každý účastník to zažil na vlastní kůži. Postupně líčí své zážitky.
"Prokázala jsem se v autobuse průkazkou pro postižené a kluci za mnou se mi začali hrabat ve vlasech a posmívat se," popisuje Emma (35). "Řekla jsem jim, nechte mě být. To, že je můj mozek jiný, neznamená, že nejsem schopná dělat to, co ostatní. Jediný, kdo má problém, jste vy."
Skupina oceňuje Emmu bouřlivým potleskem a smíchem. Nastává přestávka, všichni účastníci mají u sebe peníze a jdou si za ně koupit kávu či čaj. Mají čas promyslet si, jak na šikanu reagovat.
"Stále více lidí s postižením je napadáno a šikanováno," vysvětluje o přestávce Linda, proč směřovala skupinu právě k tomuto tématu. "Aby mohli v životě obstát, musí být asertivní a naučit se tomu postavit."
Stačí naslouchat
Někteří účastníci skupiny ještě před lety s okolím vůbec nekomunikovali. "Byla jsem úplně bez sebevědomí," vzpomíná Scharlotte (25). "Dívala jsem se jenom do země, nikoho ani nepozdravila."
Scharlotte trpí jak zdravotním tak mentální postižením, prodělala na dvacet operací, ještě donedávna bydlela u své matky.
"Všechno za mě dělala, vařila, uklízela, platila účty," popisuje dívka s brýlemi na očích. "Už jsem si řekla dost, že se to chci taky naučit."
Nejdříve Scharlotte docházela do denního centra neziskové organizace Outreach 3 Way, kde se učila malovat. "Navrhla jsem ji, zda nechce docházet do skupiny," říká Linda. "Ze začátku nechtěla, pak ale přišla. Potřebovala velkou podporu, aby vysvětlila matce, že odejde a bude žít sama."
Nakonec se to dívce podařilo. Dnes bydlí společně s dalšími pěti lidmi v domě, kde má vlastní pokoj. Za matkou chodí na návštěvy.
"Naučila jsem se spoustu věcí, mám sebevědomí, nepotřebuju tolik péče, co dřív," říká. "Jediné s čím potřebuji pomoc je úklid a vyřizování úředních dopisů."
Podle Lindy je Scharlotte příkladem toho, jak lze lidem s postižením dodávat sílu a sebevědomí pro zvládnutí běžného života.
"Stačí naslouchat jejich potřebám a podpořit je," říká. "Pak jsou schopni žít svůj nezávislý život."
Dopis proti šikaně
Po přestávce se Linda i Scharlotte vrací do místnosti, a pokračuje skupina. Lidé navrhují řešení šikany. Stephan (25) navrhuje utéct či bránit se. Postupně mu skupina boj rozmlouvá. "Co když by byl silnější," říká někdo. "Jsem radši pro to odejít, když tě někdo šikanuje."
Ke konci sezení začíná hovořit i Gerry. I když je mu obtížně rozumět, po chvíli Linda pochopí o co jde.
Gerry pomocí pohybů rukou i celého těla líčí šikanování, které zažívá na škole. Je rozčilený a Linda hledá způsob jak ho podpořit.
Postupně se Gerry zklidňuje a s Lidnou se domlouvají, že mu pomůže napsat dopis vedení školy, aby tuto situaci řešilo.
Na konec ještě skupina shrne, na co všechno dnes přišli, a jak se dá proti šikaně bránit. Každý odchází do svého domova, někoho si vyzvedávají rodiče, jiné odváží sociální pracovník autem do společného bydlení.
Žít s Kevinem
Janette odchází ze skupiny sama do domu nedaleko centra města. Bydlí tady společně s dalšími šesti lidmi. Není to však typický ústav.
Každý tu má vlastní pokoj, od kterého má klíč pouze daný klient které tu nazývají nájemníky.
Sami chodí do města, nakupovat, do hospody. Janette dvakrát týdně chodí do práce do obchodu místní charity. Používá peníze, nakupuje, s podporou vaří.
Od zaměstnanců potřebuje podporu pouze hodinu denně s uspořádáním rozpočtu, kontrolou zaplacení účtů. Nájem platí vláda prostřednictvím příspěvků pro každého klienta.
Ve Windsore House je přes den jen jeden zaměstnanec. V noci tu není nikdo, nájemníci mohou v případě nouze zavolat speciálně upraveným telefonem, kde stačí zmáčknout jedno tlačítko.
O tom s čím potřebuje Janette pomoci, v čem podporovat se každého půl roku radí společně sociální pracovník, příbuzní, Janette a zaměstnanec organizace, která jí poskytuje podporu.
"Mám to tady ráda," říká Janette, která mluví jen s obtížemi. "Je to tady fantastické. Tohle jsem dostala od Kevina," ukazuje na prsten. Za svým přítelem jezdí každé pondělí. "Chtěla bych, abychom měli společnou postel a byli spolu pořád."
Pro zaměstnance je to nová informace. "Ještě nedávno jsi to nechtěla. Musíme se nejdříve zeptat Kevina, zda by to také chtěl," reaguje zaměstnankyně. "Samozřejmě pokud to budete chtít, podpoříme vás v tom."
