Praha - Zatímco ubytovny se plní novými a novými klienty, jejich majitelé na nich slušně vydělávají. Někteří totiž vybírají až trojnásobně vyšší nájemné, než je na trhu s nemovitostmi v dané lokalitě běžné.

Za několik čtverečních metrů v polorozpadlých ubytovnách se společným sociálním zařízením a kuchyní může čtyřčlenná rodina vydat až 18 tisíc korun měsíčně, které stejně nakonec zaplatí stát. Valnou část klientů ubytoven totiž tvoří sociálně slabší a pobírají nějakou formu sociální podpory.

Současný sociální systém je nastaven tak, že nepřímo napomáhá výnosnému obchodu s chudobou. V České republice totiž stále neexistuje jednotná legislativní úprava s jasnou definicí, co sociální bydlení je a za jakých podmínek je možné tuto službu poskytovat.

Ubytovny mohou vzniknout rychle a stejně rychle si najdou i svoji klientelu. Často se jedná o polorozpadlé objekty, které dříve sloužily jinému účelu.

"Majitelé často provozují ubytovnu tak dlouho, dokud je její stav technicky únosný, a pak ji zavřou. Najdou si jiný zchátralý objekt, který jednoduše opraví a zase ho využívají do konce," vysvětluje Martin Šimáček z Agentury pro sociální začleňování. Zároveň dodává, že ubytovny jsou průtokové mechanismy a trh s nimi je velmi nestabilní.

Vznik ubytoven přitom souvisí s lokálními podmínkami. Často vznikaly jako reakce na obchodní příležitost ve chvíli, kdy se zrychlily soudy a zjednodušilo se vystěhovávání lidí, kteří dlužili na nájemném. "V tu chvíli se ubytovny objevily jako alternativa - bydlení nižšího standardu," říká Jan Černý z organizace Člověk v tísni.

Na ubytovnách bydlí různí lidé a majitelé si těžkou hlavu s obsazením dělat nemusí.

"Ubytovna nasává lidi a její majitel si dá práci oslovit je přímo. Navíc jakmile se naplní, není příliš těžké ji udržet v chodu," řekl Šimáček. "Vícekrát jsme zažili i to, že majitel se dohodne s obcí a lidem se ubytovna začne nabízet jako oficiální forma náhradního bydlení," dodal.

Ubytovny se často stávají alternativou ve chvíli, kdy se lidé ocitnou v náhlé bytové krizi. Ubytovávají totiž rodiny i jednotlivce nalézající se v tíživé životní situaci a nouzi, kteří přišli o bydlení v obecních či soukromých bytech, nebo nemají dostatečné finanční prostředky k zaplacení kauce v běžných bytech.

"Úřady i terénní pracovníci mají přehled o volných kapacitách. Takže když přijde někdo, kdo má problém, tak mu tuto informaci poskytnou," řekl Černý.

Vydělávání na chudých

Přestože, či spíše právě proto, že většina klientely se řadí mezi tzv. sociálně slabé, nemusí se majitel ubytovny příliš obávat, že by mu na bankovní účet na začátku měsíce nepřišlo nájemné. Ve skutečnosti jsou totiž chudí velmi lukrativní skupinou klientů.

Sociálně slabým stát často přispívá na bydlení formou příspěvku a doplatku na bydlení. Dohromady či samostatně pokryjí nezanedbatelné procento, případně celkovou výši měsíčního nájmu.

Pokud ubytování zmiňované dvě dávky nepokryjí, zaplatí obyvatelé ubytoven rozdíl z jiných sociálních dávek, například z příspěvku na živobytí.

Příspěvek a doplatky na bydlení jsou příslušným úřadem práce často zasílány přímo na účet majitelů ubytoven. Děje se tak se souhlasem i bez souhlasu ubytovaného. Úřady mohou využít tzv. institutu zvláštního příjemce, kdy je doplatek zasílán majiteli ubytovny bez souhlasu ubytovaného.

Taková možnost je oboustranně výhodná a pohodlná. Majitelé ubytoven mají jistotu stabilního měsíčního příjmu, kdy se k finančním prostředkům dostanou přímo a bez větších obstrukcí. Úřadům práce se tímto způsobem zase zjednodušuje a zrychluje agenda.

Aby stát donutil majitele ubytoven snížit nájemné a ušetřil tak peníze ze státního rozpočtu, došlo v roce 2012 ke stanovení maximální možné výše doplatku na bydlení. Podle zákona je tak možná úhrada nákladů na bydlení maximálně do výše normativních nákladů na bydlení, které jsou stanoveny podle velikosti obce a počtu osob v domácnosti.

I tak se náklady na jmenované dávky každoročně zvyšují. Příspěvek a doplatek na bydlení se souběžně může vyplácet od roku 2007. Zatímco v roce 2007 na ně stát vydal skoro 3,2 miliardy korun, zvýšila se částka během pěti let dvojnásobně na 7,5 miliard v roce 2012.

Existují dokonce i fígle, jak nájemné či ubytovné navýšit. Mechanizmů ze strany majitele, jak dojít k penězům, je docela hodně, a to nejen v úpravě dávek, ale i v celé řadě dalších oblastí.

"Někdy se například uvádí fiktivní částka v ubytovací smlouvě a tím se uměle zvyšuje doplatek na bydlení. V jiných lokalitách jsme také zaznamenali, že majitel vyžaduje další doplatky mimo ubytovací smlouvu," popisuje Šimáček některé z nich.

Navíc ze studie vládní Agentury pro sociální začleňování z roku 2013 vyplývá, že absence jednotné metodiky vyplácení doplatků přispívá k utváření "výhodnějších" lokalit. Zatímco regulace se týká pouze maximální částky, je praxe každého úřadu práce odlišná, což může vést k migraci do lokalit, kde je úřad benevolentnější.

Výhodné smlouvy pro majitele

Obyvatelné ubytoven podepisují smlouvu o ubytování i nájemní smlouvy, které jsou sepsány tak, aby v co největší míře vyhovovaly potřebám majitele. Pakliže se rozhodne své klienty z různých důvodů vystěhovat, může tak učinit prakticky okamžitě.

Pro majitele proto není příliš výhodné, aby ubytovaní měli na ubytovně trvalé bydliště. Přitom nárok na příspěvek na bydlení má pouze nájemce bytu, který je v něm přihlášen k trvalému pobytu.

"Většinou se jedná o standardní nájemní smlouvy, které jsou většinou termínované a mají krátké výpovědní lhůty," popsal smlouvy Černý.

Nejčastějšími důvody k vystěhování je přitom podle Černého neplacení nájmu.

"Možnosti lidí, aby se nějakým způsobem bránili, když jim majitel vystěhuje věci a vymění zámek, jsou velmi omezené," dodal Černý.

Ubytovny jako součást sociálního bydlení

Ministerstvo pro místní rozvoj by model dočasného bydlení na ubytovnách rádo posvětilo zákonem. Součástí komplexního řešení sociálního bydlení, které musí ministerstva pro místní rozvoj a práce nejpozději do konce roku 2013 předložit vládě, by mohly být podle analýzy právě ubytovny.

Odpůrci ale namítají, že návrh problém neřeší, naopak může situaci ještě zhoršit.

"Proč by stát měl podporovat něco, co lze na trhu s bydlením pojmenovat jako byznys s chudobou a zároveň je to pro lidi podstatně méně vhodné než nájemní bydlení? Ubytovny nezajišťují stabilní a trvalé bydlení," kritizuje koncept Šimáček a navrhuje, aby stát a obce ve větší míře využívaly stávajícího bytového fondu.

Podle Šimáčka by se peníze, které dnes stát vynakládá do nadměrně vyplácených dávek doplatku na bydlení, mohly do značné míry přesunout na obce. "Dokonce si dovedu představit, že obce budou spolurozhodovat o tom, komu dávka na bydlení bude určena a v jaké výši, ovšem za dodržení rámcových podmínek, které nastaví stát," dodal Šimáček.