Ptačí chřipka zapomenuta. Jak si žijí kuřata ve velkochovu

1/12 Přehled fotografií
Krocani z Louček na Orlickoústecku. Když sem před čtrnácti dny přijeli od Hamburku, byl jim jeden den a vážili 5O gramů. Za čtyři měsíce pojedou dvacetikiloví na jatka.
Loni v létě jejich desetikiloví bratři skončili v kontejnerech s jedovatým plynem.
Od podzimu jede farma normálně. Před pětatřiceti dny sem navezli 15 tisíc čerstvě vyklubaných kuřat. Dnes váží skoro dvě kila a za hodinu jedou na jatka.
Předseda družstva František Bartoš si přístup státu pochvaluje. "Neprodělali jsme."
Malým kuřatům je třeba svítit, aby žrala, starší se naučí přibírat na váze i za šera.
Vrata výkrmny se po pětatřiceti dnech poprvé a naposled otevírají. Brojleři vyděšeně prchají do příšeří.
Ve světě se na vyklizení hal používá kombajn. V Loučkách musí lidé do přepravek nandat kuřata ručně.
Po jedenácti do přepravky. Nejlépe se nakládá ve tmě, drůbež se neplaší.
Vyexpedovat deset tisíc kuřat trvá dvě hodiny.
Je mi jedno, jestli mám ptačí chřipku, nebo ne. V příštím životě chci být raději člověkem.
Krocani se světla nebojí, naopak jsou zvědaví a stahují se k návštěvníkovi. Čeká je ještě dlouhý osmnáctitýdenní život. Ochutnají sedm druhů krmných směsí.
Proti zavlečení infekce je třeba každou návštěvu převléci a vydezinfikovati.(Autor reportáže před návštěvou u patnácti tisíc slepic)