Jarmila Zobačová pracovala do sametové revoluce jako lektorka na brněnské hvězdárně, pak spoluzakládala cyrilometodějskou školu, první církevní školu na Moravě, a na Fakultě sociálních studií se věnovala výzkumu menšin. "Takhle já jsem přišla k Romáčkům. Chtěla jsem se jim věnovat, protože mi stáli za to. Byli snaživí a měli handicap z prostředí, v němž vyrůstají," vzpomíná.
Když měla pět let do důchodu, skončil jí na fakultě grant a ona si řekla, že by své teoretické zkušenosti mohla přetavit do praxe. V roce 2009 ji povolali ke třídě 1. B v ZŠ Merhautova v Brně. Tuto třídu si peticí vymohli rodiče z většinové společnosti, kteří nechtěli, aby se jejich děti vzdělávaly s Romy z brněnského "Bronxu", tedy oblasti Cejlu, ulice Francouzská či Bratislavská.
Navrhla své dceři, režisérce Kamile Zlatuškové, zda by třídu nechtěla průběžně natáčet. Na časosběru chtěla ukázat, že když se učitel žákům pečlivě věnuje a pracuje i s jejich rodinami, výsledky se dostaví. Postupně tak vznikly tři řady seriálu Ptáčata, jenž svým názvem odkazuje k romskému přísloví "Každý pták ať zpívá svoji píseň".
"Ve chvíli, kdy jsme projekt startovali, někteří lidé na internetu reagovali příšerně, že to jsou budoucí prostitutky, zloději a dealeři drog a že ty kamery, co jsme jim dali na natáčení, nám stejně ukradnou," vzpomíná Kamila.
Jenže Jarmila Zobačová při svých několika stážích v Anglii viděla, že se dá pracovat i s mnohem pestřejšími menšinami a skupinami imigrantů. Navštívila i základní školu v Leedsu, kde se vzdělávají děti z Afriky, Pákistánu či Romové včetně imigrantů z Česka společně s místními dětmi. "Místní učitelé to zvládají s přehledem, noblesou a je tam absolutní pořádek," popisuje Jarmila. "Mluvila jsem s rodiči romských dětí a ti mi říkali, že už by se do Česka nikdy nevrátili. Neexistuje tam takové to 'my' a 'vy'."
Filmaři tak začali sledovat tyhle nechtěné žáky, předem pasované do role outsiderů. Nasbírali unikátní, deset let dlouhý časosběr, který nemá ve světě obdoby. "Chtěli jsme ukázat, že situace je složitá, realita má více vrstev a že většina z nás je ve vleku předsudků, i když jde o malé děti," říká režisérka.
Naladit se na velké romské srdce
Jarmila se na pět let prvního stupně ocitla sama bez asistentů se sedmnácti žáky z vyloučené lokality, z nichž někteří měli poruchy učení. Nakonec jí pomohli studenti speciální pedagogiky, kteří do školy chodili na praxi. "Člověk se s dětmi musí naladit na stejnou strunu, pochopit jejich jižanskou povahu a velké srdce. Jakmile si získáte důvěru dětí, ale i jejich rodin a navážete s nimi vztah, můžete pak efektivněji pracovat."
Podle autorky je na natočeném materiálu jasně vidět, že segregované třídy nejsou pro děti v žádném případě správná varianta. "Chybí tam přirozené vzory, příklady, které táhnou, pozitivní motivace, úspěšnější děti navíc odcházely na jiné školy," líčí filmařka Kamila Zlatušková. A podle jejích slov právě ti, kdo se v nějaké fázi oddělili od sledované třídy a začali se vzdělávat s majoritou, jsou dnes ti úspěšnější. "Segregované školy jsou cesta do pekel. A je to i naše chyba, že se děti pak nejsou schopné vzdělávat na dalších stupních. Tady jednoznačně přicházíme o potenciálně úspěšné, o potenciální talenty," říká.
Ostatně i samy děti ve třetí sérii potvrzují, jak složité pro ně bylo na střední škole sžívat se s kolektivem a většinovou společností, když se nemohly devět let vzdělávat s ostatními. Pro některé je to hlavní důvod, proč vybrané střední odborné učiliště vzdávají.
Seriál Ptáčata
Dokumentární seriál Ptáčata pojednává o převážně romských dětech z brněnského "Bronxu", proti nimž vznikla na ZŠ petice rodičů z většinové společnosti. Nechtěli, aby chodili s jejich dětmi do společné třídy, vznikla tak 1. B, kolektiv nechtěných outsiderů.
Ujala se jich paní učitelka Jarmila Zobačová, odbornice na speciální pedagogiku, romskou problematiku i romštinu. Tvrdila, že když se bude s dětmi a jejich rodinami řádně pracovat, mohou uspět. Její dcera, režisérka Kamila Zlatušková, začala o jejím snažení točit seriál, který dostal název Ptáčata - podle romského přísloví "Každý pták ať zpívá svoji píseň".
První řada během šestnácti dílů sledovala žáky ve 2. třídě, děti se podílely na natáčení na malé kamery, díky nimž se diváci dostali k nim do rodin. Úvodní série se dočkala velkého ohlasu doma i ve světě. Získala například Cenu Gypsy Spirit za počin roku 2010 či nominaci některých dílů na prestižní European Civis Media Prize 2011.
Druhá řada mapovala život Ptáčat od 3. do 5. třídy. Potkávají se s drsnou realitou, včetně rasistických demonstrací nebo vlastního happeningu proti hazardu, reflektují i smrt Václava Havla. Nechybí ale ani veselé situace, například když poprvé vyrazí na lyže a pobaví diváky diskuzí na téma lyžování Romů.
Třetí řada přináší v evropském kontextu unikátní pohled na jejich životy v průběhu posledních deseti let. Všichni stojí na prahu dospělosti a jejich budoucnost je otevřená. Kamera se v této sérii zaměřila na individuální příběhy a rozmanité problémy, se kterými bojují tito teenageři, které společnost pasovala na outsidery.
Jak dopadla Ptáčata
Třetí série zároveň ukazuje, že proroctví o prostitutkách či drogových dealerech se nenaplnilo, některé děti skončí dokonce nad očekávání dobře.
Patrik žije trvale v Londýně, hovoří plynule anglicky a vyučil se instalatérem, Míša studuje střední zdravotnickou školu, chodí na praxi do brněnské fakultní nemocnice a chce jít na lékařskou fakultu, Ukrajinec Váňa je úspěšný student sportovního gymnázia a výborný atlet, Jankův bratr se chystá na dráhu profesionálního fotbalisty, David studuje na konzervatoři, Růženka se učí na kadeřnici a chtěla by si otevřít oficínu v Londýně.
Kamilu Zlatuškovou jen mrzí, že i navzdory rozsáhlé práci a mnoha natočeným dílům tohoto seriálu se zřejmě nepodaří udělat ze vzdělávání dětí z vyloučených lokalit téma. "Celé české školství a osnovy jsou zastaralé a vzdělávací systém by zasluhoval hlubokou revizi, protože o úspěchu při cestě na vrchol rozhoduje to, jak se dbá o potřeby těch nejslabších, nikoliv těch nejsilnějších," říká.
Problémy rodičů se přenáší na děti
Určité "pokroky" českého školství směrem k Romům jsou, což je vidět na kontrastu, jak na tom se vzdělaností jsou Ptáčata a jejich rodiče. "Část příslušníků jejich generace šla automaticky na zvláštní školu, třeba jen proto, že mluvili slovensky. A z toho se pak už nemáte šanci dostat," říká režisérka Kamila Zlatušková. "Problém se nicméně přenáší i na děti, chybí jim každodenní vzory, kam a proč to jde se vzděláním dotáhnout, mají velmi slabou motivaci ve vzdělávání někam postupovat, nevidí v něm smysl."
Další potíž pak znamenají domácí úkoly, s nimiž jim rodiče nemohou pomoci, protože jim nerozumí. "Vědí, že by si jejich děti měly plnit své povinnosti, ale nemohou být jejich trenéry, přestanou jim stačit a třeba úkoly z angličtiny jsou pro ně zcela neřešitelné," říká Zlatušková.
Seriál rovněž ukazuje, že romští žáci se vzdávají v některých situacích dříve, než by se vzdávali žáci z majority, méně si věří a mají menší ambice. Na vině není jen slabá motivovanost z rodinného zázemí, ale i automatické odsuzování většinovou společností. Po devíti letech segregace na základní škole je těžké obstát v tvrdé konfrontaci s většinovou společností na učilišti.
Pomůže jedině vzdělání
Řešením komplikované situace romské menšiny je podle učitelky Jarmily Zobačové "vzdělání, vzdělání a vzdělání". "Romské děti se musí vzdělávat už od školky, protože hovoří směsicí romštiny a češtiny. Nejde až v první třídě řešit, že nerozumí. A dát jim včas motivaci, ale i mantinely a řád, aby se děti ve školní docházce netoulaly po Bronxu."
Na straně Romů činí leckdy potíže malá disciplinovanost a smysl pro řád, jejich vykořeněnost a rozbitý systém vajdů, předáků, kteří v dané komunitě měli slovo a dokázali urovnávat spory. Na straně většinové společnosti jde především o spoustu předsudků, zobecňování a také nezájem o menšiny.
Jak ukazuje seriál Ptáčata, nejde jen o Romy, ale také Ukrajince. Ty si Češi zařadili do kategorie pomocné pracovní síly a přehlíží jejich vzdělanost, píli i vůli. Ukrajinec Váňa z Ptáčat ukazuje, jaký potenciál v nich může být. Z chlapce, jenž zprvu neumí vůbec česky, se brzy stane předseda třídy, rodina dře, aby se odpoutala od sociálního dna, přestěhuje se do lepší lokality a synům umožní dobré školy.
"Tak co ti vaši kriminálníci?"
Také při vysílání třetí řady se tvůrci setkávali s rasistickými reakcemi, ale dlužno říct, že jich bylo mnohem méně. "Chodí komentáře jako 'Tak co ti kriminálníci, už jich je 98 procent zavřených?'," říká paní učitelka Zobačová.
O rasismu a často složité společenské pozici svědčí i samotné zážitky dětí ve třetí sérii. Alena nahlásí znásilnění, ale setkává se s velkou nedůvěrou policie, která na ni tlačí, aby svou výpověď odvolala. Soud jí ale nakonec dá za pravdu. Míša nosí brýle a vyjadřuje se spisovně, okolí ji prý tipuje na Mexičanku nebo Jihoameričanku a diví se, jak může tak dobře mluvit česky. Že by mohlo jít o Romku, nikoho ani nenapadne.
Kamila Zlatušková se stala kamarádkou i rádkyní většiny natáčených rodin a pravidelně je navštěvuje. Miluje na nich jejich bezprostřednost a nepotlačované emoce. "Nic proti našim intelektuálním rodinným obědům, ale není u nás ve zvyku moc brečet nebo se moc radovat. To mě velmi obohatilo, otevřelo jakási vnitřní stavidla a změnilo to můj pohled na svět. A už bych třeba nikdy nevypustila z pusy větu jako 'každý je svého štěstí strůjcem', protože zkrátka není."
Kromě rasistických komentářů ale chodí i pozitivní zpětné vazby. Jednou z nich bylo pro autorku dokumentu setkání s fotbalovým chuligánem s krajně pravicovým smýšlením. "Říkal mi: 'Tebe já znám, ty točíš o těch cigánech. Všechny díly jsem viděl!' A chválil na tom, že se nejedná o 'blbou propagandu', ale skutečný záznam situací včetně těch nelichotivých. Prozradil mi, že mu to otevřelo oči a začal se na romskou menšinu koukat jinak."
Úvodní šestnáctidílná série vzbudila po svém prvním uvedení velký ohlas doma i ve světě. Získala například Cenu Gypsy Spirit za počin roku 2010 či nominaci některých dílů na prestižní European Civis Media Prize 2011. Ptáčata se rovněž proslavila na Islandu. Zde totiž podle Zlatuškové pochází nejvíce adoptovaných dětí z Číny a pak z romské komunity v Česku. Islandská adoptivní společnost si právě její časosběr vybrala jako instruktážní materiál pro adoptivní rodiče, aby pochopili, z jakého prostředí čeští Romové pocházejí a s čím se v životě potýkají.
"Celé natáčení pro mě byla jedna obrovská, ale často také náročná škola. Hejtovat na netu a nenávidět všechny kolem sebe umí každý, nemusíme se všichni milovat, ale je třeba zkusit se na svět kolem sebe dívat s nadhledem a porozuměním a hlavně beze strachu. To chce spoustu energie na všech stranách. Ale já věřím, že na to jako společnost máme. A že začít bychom měli u vzdělávání těch nejmenších, protože se nám to mnohonásobně vrátí," uzavírá Kamila Zlatušková.
Paní učitelka Zobačová je přesvědčená o tom, že Ptáčata by mohla ve většinové společnosti nahlodat některé stereotypy a mýty o romské menšině. "Když jsem seriál pouštěla svým studentům na fakultě, divili se, jak jsou všichni čistí, načesaní a nastrojení. Třeba nás to zbaví hloupých odsudků na základě okrajových případů," věří.
