Na nadšení a étos prvních svobodných voleb v roce 1990 nelze zapomenout; dnes ale můžeme vzpomínat pouze s nostalgickou slzou v oku. Ne, nevolil jsem tenkrát, vždyť mi bylo pouhých dvanáct let. Ale prožíval jsem vše spolu s rodiči a koneckonců s celým okolím.

Co je dnes nudnějšího než odpoledne sledovat v televizi předvolební spoty politických stran? Ale tehdy to bylo něco naprosto neuvěřitelného, pozdrav z jiného světa. Se spolužáky jsme se trumfovali, kdo si spoty lépe pamatuje, kdo ví, pod jakými čísly jednotlivé, mnohdy obskurní, strany kandidují. A pamatuji si to dodnes: 3 - Československá strana socialistická, 7 - Občanské fórum, 12 - Soužití-Egyuttélés, 20 - Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko, 23 - Křesťanská a demokratická unie.

Když jsme na Velikonoce 1990 klapali, měl jsem na svém klapači velkou nálepku s přeškrtnutou rudou hvězdou a nápisem kolem: „Pro KSČ nehlasuji". Vrcholným zážitkem pak bylo, když jsem s ním mohl klapat i u Božího hrobu při přenášení Nejsvětější svátosti.

A že jsme tak asi nebláznili sami mi potvrdil v roce 1996 spolužák na vysoké škole, který měl ještě tehdy na pouzdře nalepenou samolepku KDU s číslem 23 z roku 1990.

Dodnes vzpomínají někteří matadoři volebních komisí, když už v prázdné volební místnosti nikdo nudou neví, co dělat, na fronty a nadšení z roku 1990.

Volby zevšedněly, jsou často...

Postupem let nadšení vyprchalo, skoro se chce říct, že zákonitě. Život není jenom svátek, vzrušení, naopak, svátek je svátkem proto, že vybočuje z dlouhé řady všedních dnů. Zcela jistě tomu napomáhá i naprostá inflace volebních aktů. Vždyť jen od posledních sněmovních voleb v roce 2006 se konalo přinejmenším troje další hlasování (komunální, krajské, evropské), ve dvou třetinách republiky dokonce čtvero (navíc jedno hlasování senátní - to druhé bylo spojeno s volbami komunálními či krajskými).

A to ještě kdekdo touží volit prezidenta, hejtmany a starosty, což by při dvoukolovém systému přineslo několikery volby navíc.
Toto není domyšleno, evoluční vývoj udělal své a skoro volá po zásahu, sjednocení počátku funkčních období tak, aby voliči chodili hlasovat tak jednou za dva roky, ne každý rok (či někdy dokonce dvakrát, třikrát ročně).

Taková změna by rozvázala ruce i samotným politikům, nebyli by tak svazováni neustálými volbami, neměli by strach z dočasného propadu preferencí kvůli nepopulárním reformním krokům, jež za současné situace permanentních voleb raději vůbec neprovádějí - jen aby nepřišli tam o toho hejtmana, primátora, europoslance.

... přesto bychom k nim měli jít

I když k takové reformě spíše nedojde, neznamená to, že by se na přemíru voleb měli občané vymlouvat. Oni jsou suverény a na nich záleží, jak rozdají karty. Buďme vděční za možnost volit, vždyť se nám jí tak dlouho nedostávalo. Buďme vděční za to, že nemusíme pro čistotu svědomí podstupovat riziko perzekuce, jako ti, kdo v roce 1948 volili namísto jednotné kandidátky Národní fronty tzv. bílé lístky či v dalších volbách nešli volit vůbec.

Navíc v letošních volbách vidíme, že skutečně o něco jde. Že máme jedinečnou (možná poslední) možnost, jak přehodit výhybku na cestě do Řecka či Argentiny.