Praha - Byl tichým svědkem poprav nepřátel komunistického režimu. Viděl smrt generála Heliodora Píky. Coby bachař na plzeňských Borech poznal, jak zacházela strana s těmi, kdo se jí stavěli do cesty.
Dnes šestaosmdesátiletý Josef Klesa se nerozpakuje o tom všem mluvit. Bez emocí, v klidu. Bez toho ovšem, že by uznal vinu. "S politickými vězni se zacházelo jako s jinými. Měli denně procházku. Pokud nevzali někomu chleba, neodmlouvali, tak se jim nic nedělo. Pokud si pustili hubu na špacír, jak jsme říkali, to byla jejich věc," tvrdí.
Odmítl se vyfotografovat - vypovídat o tehdejší době nikoli. Dnes žije v Plzni; v domě, který pro své zaměstnance vystavělo v padesátých letech tehdejší ministerstvo vnitra. Přebývá tu více bývalých dozorců.
Bývalí kolegové se dodnes potkávají na obědech v nedaleké borské věznici, kde mají zvláštní slevy a kde je také redaktoři Rádia Česko a sdružení Post Bellum, kteří připravují rozhlasové Příběhy 20. století, vystopovali.
Nikdo z nich svůj příběh ovšem vyprávět nechtěl. Kromě Josefa Klesy.
Píka si před smrtí zakouřil
Psal se 21. červen 1949. Josef Klesa stál pod šibenicí v plzeňské věznici Bory. Právě věšeli Heliodora Píku.
Generál Píka byl odsouzen jako jeden z prvních za údajnou velezradu a špionáž. Jeho proces - politickou vraždu na objednávku - dozorovali soudruzi ze sovětské NKVD. Proces s ním předznamenal osudy stovek dalších vojáků, veteránů z 2. světové války, v padesátých letech minulého století.
Když Píku věšeli, velitel borské věznice nařídil všem bachařům, tedy i Klesovi, že musí na dvůr sledovat, jak to dopadne se zrádci socialistické vlasti. "Normálně ho přivedli z cely smrti, kde měl poslední přání. A kat ho oběsil. Mě to nijak zvláštní nepřišlo.To byla normální věc," vzpomíná někdejší dozorce. "Při popravě byl Píka klidný, vykouřil cigaretu... Ani si nepamatuji, jestli něco těsně před smrtí řekl."
Klesa poslední slova Píky neslyšel, ovšem podle dochovaných archivních dokumentů měl zvolat: "Mým přáním jest, aby národ zůstal sjednocen a aby každý bez rozdílu pracoval na sjednocení národa".
Popravy jak na běžícím pásu
Pro Josefa Klesu nebyla smrt na šibenici ničím novým.
Těsně po 2. světové válce vstoupil do služeb ministerstva spravedlnosti jakožto justiční stráž. V Chebu se konaly "jak na běžícím pásu" soudní procesy s nacistickými pohlaváry, kolaboranty, udavači.
"To nebylo jako dneska, kdy se tahají kolik měsíců, jestli je, nebo není žalovaný vinen. Šlo to jako na drátku. Třeba soudce - nějaký Liška - ten odsoudil pět, šest lidí za den. My jsme jim jen nasadili pouta, odvedli k soudu, za chvíli jsme ho odvedli buď na popraviště, nebo zpátky na celu. A už šel další," popisuje letní měsíce roku 1945 Klesa. "To byly normy - byl u SS, SA, u Vlajky, dostal třeba dvacet, jiný patnáct nebo deset let."
Klesa s rychle běžícími popravami neměl problém: Za "sviňárnu" považoval způsoby komunistů. Jeho kolegové bachaři (a většinou to byli právě komunisté) údajně vězně v noci vytáhli z cel a odvezli zpátky do jejich bytů, kde pak rozkradli vše, co bylo cenné. Vězni se mylně domnívali, že se takto vykoupí.
Klesa tehdy v KSČ nebyl. Zatlačili na něj až po roce 1962: "Že prý žiju jen pro sebe, že to tak dál nejde...", vzpomíná Klesa na okolnosti vstupu do strany.
Slušní a neslušní bachaři
Komunisté měli v roce 1948 problém. Ve věznicích sloužili bachaři už z první republiky, zvyklí se k vězňům chovat podle vězeňského řádu. Korektně.
Když ale chcete zlomit legendy známé z politiky, armády nebo církve - jako byl třeba poslanec za lidovce Stanislav Broj či generál Kutlvašr - potřebujete něco jiného.
Všechny je poslali na zvláštní borské politické oddělení, kterému se říkalo Kreml.
Tam už probíhala čistka dozorců. Komunistické vedení věznice nechalo bachaře "staré gardy" sledovat. Za vynášení motáků, návštěvy vězňů či pašování jídla následovaly přísné tresty.
Šikana šla tak daleko, že uspořádali exemplární vykonstruovaný proces s jedním z dozorců - Čeňkem Petelíkem. Vymlátili z něho doznání, že chtěl z vězni ovládnout věznici, postřílet komunisty a vězně osvobodit.
Fakta
- Rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století připravuje tým redaktorů Českého rozhlasu Rádia Česko a neziskového občanského sdružení Post Bellum .
- Novináři natočili více než sedm set svědectví a vzpomínek pamětníků.
- Hodinový dokument věnovaný vzpomínkám bývalého bachaře z Borů Josefa Klesy, o němž pojednává tento článek, můžete slyšet v sobotu 27. října pět minut po 13. hodině na rádiu Česko.
- Projekt momentálně hledá sponzory - vše potřebné najedte na webových stránkách sdružení Post Bellum .
Nepřehlédněte:
Jako jediný důkaz posloužil podle spisu z archivů StB, který redaktoři rozhlasu prostudovali, podstrčený klíček od zbrojnice. Ten pak jakoby náhodou objevili v Petelíkově skříňce.
Petelík, odsouzený Broj a vězeň René Černý, voják ze západní fronty 2. světové války, byli oběšeni. V dalších letech se o nich na výstrahu mluvilo na všech bachařských školeních.
Josef Klesa Petelíka znal osobně, měl ho prý celkem rád. K popravě svého kolegy říká: "Za všechno může Petelíková, jeho žena. Chodila mýt schody do věznice s ostatními ženskými dozorců. Ženský jí nějak provokovaly a ona na ně řvala, že si to její muž vyřídí s jejich manžely... všechny je prý postřílí. Pak se našel ten klíček v jeho skříňce. Jestli mu ho někdo podstrčil, nebo ne? To nemůžu vědět."
Krátká paměť
Také o dalších věcech, které se na Borech děly, dnes Klesa neví. Nic neslyší o brutálních výprascích bejkovcem, o bití do omdlení, o šikaně. "Není to pravda, to jsem neslyšel," odmítá.
Jeho slovům nedůvěřuje historik z Archivu bezpečnostních složek MV ČR Tomáš Bursík: "Že by o tom nevěděl, se mi zdá dost nepravděpodobné. Na jednu stranu je pravda, že na to politické oddělní komunisté dosadili záměrně sobě věrné a loajální lidi. Na stranu druhou, příslušníci sboru vězeňské stráže se potkávali, znali se, na školeních, na obědech, ubytovnách, ti lidé si mezi sebou leccos řekli. Tady hraje roli nejen ten odstup padesáti let, ale snaha nepříjemné věci vytěsnit. Brutality na vězních byly na Borech téměř na denním pořádku," míní Bursík.
