Ludvík Kučerka se narodil do velmi chudé rodiny, jejíž situace se ještě zhoršila, když přišli o otce a živitele. Jelikož byl Ludvík nejstarší syn z devíti dětí, musel se začít starat právě on. "Byla to strašná doba," vzpomíná jeho sestra Božena. "Jednu chvíli jsme bydleli v maštali, on pro nás kradl uhlí z vagonů, lovil ryby z řeky a přivydělával si třeba jako portýr na nádraží. Každý padesátník za nošení kufrů byl dobrý."
Ještě ani nebyl plnoletý, když se naučil hrát karty. Jeden kouzelník mu poradil trik, jak si je poznačit. Nenápadně seříznout žiletkou tak, aby poznal, která je která a hlavně kde jsou esa. Stal se hráčem podvodníkem. A velmi úspěšným hráčem - místo padesátníků za nošení kufrů si přišel za jeden večer i na několik tisíc korun, což byly i za první republiky velké peníze. "Rozdával jsem a už jsem věděl, co mi prochází rukou, esa jsem dával sobě," popisuje.
Jenže tahle jeho vášeň se mu málem stala osudnou. Za německé okupace totiž obral jednoho z velitelů o žold celé posádky a dostal se do hledáčku gestapa. "Při jedné z návštěv Ludvíka a jeho bráchu nazvali gestapáci českými psy a oni, protože to byli boxeři, je zmlátili," vypráví Božena. Oba bratry zavřeli, a protože pro Němce nechtěli pracovat, skončili v koncentračním táboře. Pan Ludvík přišel do Osvětimi krátce před Vánocemi, v prosinci roku 1941. Bylo mu 23 let.
"Trvalo mi několik týdnů, než jsem pochopil, kam jsem se to dostal," říká. Podle svých slov přežil díky tomu, že se stal tzv. Vorarbeiterem, neboli předákem, a že nebyl Žid, s nimiž Němci zacházeli podstatně hůře. Práce, kterou tu musel dělat, ho však psychicky poznamenala na celý život. A nikdy o ní moc nemluvil, svůj příběh se rozhodl celý říct až režisérce Evě Tomanové. "Čistili jsme dobytčáky po transportech a také plynové komory. Sonderkommando vytahalo mrtvé, pak jsme nastoupili my, bylo nás šestadvacet. Také jsme vyhrabávali těla z masových hrobů, polili petrolejem a spálili."
Dodnes se mu zdá o ranních apelech, kdy vybírali z řad vězňů ty, kteří jsou nezpůsobilí práce, a posílali je do plynu. Dodnes špatně spí, je hodně uzavřený a neumí dávat najevo city.
"Možná ty city někde v hloubi duše má, ale stydí se za ně," přemýšlí jeho syn Ludvík mladší. Velmi nereálné se mu proto zdálo i natáčení. "Nakonec ale pan Kučerka s filmem souhlasil a řekl: Já s ní chci mluvit a říct jí svůj příběh," říká Eva Tomanová. "Myslím, že nás i rád vídal, někdy se dokonce usmál, což u něj je velmi vzácné a cením si toho."
Projekt Narozeni 1918
- Projekt připravuje společnost Retro Film podle námětu dramaturga Pavla Chalupy a ve spolupráci s ministerstvem práce a sociálních věcí, Českou televizí a Českým rozhlasem.
- Rozsáhlý projekt sleduje životní osudy občanů narozených v roce 1918 na území československého státu.
- Autoři dokumentují jejich životní osudy, prolínající se s osudy státu, pokouší se také definovat ideály generace 1918, vstupující do neklidných dějin Evropy. Zároveň zkoumají fenomén jejich vysokého věku.
- Součástí projektu jsou dokumenty od šesti režisérů - Evy Tomanové, Karla Smyczka, Pavla Dragouna, Radima Filipce, Ludvíka Klegy a Pavla Chalupy.
- Natočené filmy nyní půjdou do kinodistribuce.
- Projekt Narozeni 1918 zahrnuje i stejnojmennou knihu či výstavu velkoformátových fotografií Martiny Storek.
Víno, ženy, karban
Kučerka se stal jedním z mála těch, kteří děsy koncentračního tábora přežili. A vrhnul se do víru života, jako by chtěl dohnat všechno to strádání. Jeho hlavním programem se staly karty, víno a ženy. "Alkohol a karty mi pomohly aspoň trochu zapomenout," říká.
Do práce nespěchal, dráha falešného hráče ho velmi dobře živila. Jenže po komunistickém převratu v roce 1948 mu řekli, že musí začít pracovat, nebo ho zavřou. Našel si tedy práci ve slévárně a také se oženil. Manželka Karolína byla původem Rakušanka. Pan Kučerka říká, že si ji vzal z povinnosti. Na přímý dotaz, zda ji měl rád, v dokumentu odpovídá: "Rád? No, byl jsem na ni zvyklý za těch padesát let."
Karolína s Ludvíkem vychovávala dva syny. Tedy většinou bez Ludvíka. "Táta se vůbec nestaral, pobýval ve vinárně, v hospodách. Zvláště když bylo po výplatách, tak v karetní hře očko obral o peníze celou hospodu," vypráví syn Karel.
"Když se náhodou objevil doma, byl na babičku hrubý a sprostý, takže se všichni modlili, aby se zase vrátil do vinárny a byl klid," doplňuje ho jeho dcera, tedy vnučka pana Kučerky. Podle jeho synů doma stejně buď jen seřezával karty žiletkami, nebo si leštil své zlaté prsteny. Ty měl mimochodem na sobě i během natáčení.
Kromě "cinknutých" karet byly jeho velkou vášní také ženy. Býval velmi pohledný, díky podvodným hrám i při penězích a ženské tak na něj letěly. Ve snímku říká, že jich měl asi osmdesát. "Jeden čas jsem chodil se čtyřmi najednou. Jedna z nich to zjistila a dala mi hroznou facku," vypráví. "Ženských měl hodně, ale do žádné se nezamiloval. On asi ani neuměl mít rád," říká syn Ludvík.
Nebe ho nechce a peklo se ho bojí
Složitý vztah k němu má i jeho další vnouče, katolický kněz David. "Dědeček byl absolutní sobec, žil si sám pro sebe, k babičce se choval ošklivě. Ani teď jí nedopřeje klidu a nenechá ji pohřbít. Když mě jednou jako malinkého hlídal, zapomněl mě v obchodě, museli se o mě postarat cizí lidi," vzpomíná. "Je velice těžké mu odpustit, i když bych to jako kněz měl umět," dodává.
Na konci filmu plánovala režisérka Eva Tomanová, že by zašli společně na hřbitov konečně pohřbít manželku pana Kučerky, jejíž urna je stále doma na poličce. Zde by došlo k usmíření Davida s dědečkem. "Jenže ten den se velmi ochladilo a bylo ošklivé počasí. Pan Kučerka nebyl tři roky pryč z bytu a báli jsme se o jeho zdraví. Další termín se nám už nepodařilo domluvit." K usmíření tedy opět nedošlo.
Dokument tak nakonec měl jiný závěr. Ludvík mladší se se svými syny Radimem a Petrem vydává do Osvětimi, aby se podívali, čím si jejich děda prošel.
"Petr s dědečkem neměl do té doby žádný vztah, viděl ho párkrát, ani ho moc neznal. Dědeček ho nebral, považoval ho za výškrabek. Ale když v Osvětimi viděl, čím si prošel, uvědomil si, jaký měl život," popisuje režisérka.
"Je mi líto, čím sis prošel, dědo, a mám tě rád," říká mu před kamerami vnuk.
"Potěšení na mé straně," odpoví mu pan Kučerka.
"Tak mu to také řekněte," vyzývá ho Eva Tomanová.
"To je těžké," řekne jen dědeček.
I tak to znamenalo v rodině velký průlom. Trauma z koncentračního tábora jako by se propsalo i do jeho synů a vnuků, což je ostatně jedna z linek filmu, v němž výzkumný tým lékařů tvrdí, že zážitky z nacistických lágrů mají na svědomí změny na mozku, které se pak dědí z generace na generaci.
"Osvětim prohloubila jeho špatné vlastnosti," říká kněz David. "Nebe ho nechce a peklo se ho bojí," dodává.
